ZOO POD KOPCEM

www.lerl.info/parrots

Aktuálně

6.8.2017
Právě dokrmujeme:
3 mláďata žaků


Články

Zooblog

Šavlozubá veverka

26. září 2012

„Burunduk páskovaný (Tamias sibiricus) je zemní veverka žijící na severní polokouli od Finska po Japonsko, a jak z vědeckého názvu vyplývá, žije zejména na území Ruska. Od naší veverky obecné se liší hlavně polovičním vzrůstem, barvou srsti (hnědošedá srst s pěti pruhy) a trochu jinou stavbou těla. Přestože je burunduk zemní veverka (v zemi si staví hnízda), tak výborně šplhá po stromech a i skáče mezi větvemi a stromy. Burunduk páskovaný je velmi podobný americkým zemním veverkám - čipmankům, které žijí na východě USA a Kanady“.
Tolik krátce z Wikipedie.

I přišlo jaro a naši burundukové byli přesunuti do venkovní voliéry. Voliéra stojí na svahu a do výšky třičtvrtě metru je vysypaná hlínou. Interiér byl bohatě vybaven větvemi, lanem, prolézačkami, odpočívadlem a dvěma budkami. „Hurá, dvě nové PRÁZDNÉ spižírny!“, zajásali burundukové a začali makat na jejich naplnění. Chudinky křepelky, které voliéru obývaly již od podzimu a spokojeně si celý den v poklidu hrabaly, tu zobly zrnko, tam zobly zrnko, nyní značně nestíhaly. A pak že je drůbež intelektuálně nesmělá. Vůbec! Poměrně rychle pochopily, že pokud se okamžitě po vložení misek do voliéry neslétnou a nebudou zobat o 106, tak za pět minut nebude už zobat co. Pak tam k nim přibyl ještě Kyselina, a to už zavládla opravdová potravinová hysterie.

budka slouží jako spižírna

Když veverky naplnily obě budky, provedla jsem oblíbený trik „recyklujeme stravu“ a zásoby zabavila, že jim je budu sypat znovu. To ovšem veverky značně rozladilo, vzpomněly si, že jsou zemní, vyhrabaly tunely a zmizely. To bylo takhle v dubnu. V srpnu jsem hlídala spřáteleného papouška a přidala jsem ho Kyselinovi do voliéry, aby měl společnost (s křepelkama nekamarádí). Najednou z ničehož nic začalo mizet proso ve velkém. Proso žerou jenom křepelíny, Kyselina má natržený zobák, nemůže louskat, takže už roky žije na máčených granulích. Spřátelený papoušek se také živí granulemi, ale tak jsem to mizející proso přičítala jemu, protože on louskat může. A pak můj zrak padl na dvě podivné díry v podlaze. A skutečně, ty mrchy proužkovaný byly zase zpátky...

Poučeny z krizového vývoje, veverky přestaly žrádlo skladovat v budce a začaly ho zakopávat. Máme doma Dobu ledovou online. Přesně jak v tom filmu, veverka nafutruje lícní torby, vyhledá vhodné místo, rozhlédne se nalevo napravo, vyhrabe jamku, vysype lícní torby a zase pěkně zahrabe, rozhlédne se nalevo napravo a zasypanou hromádku pěkně poplácá těma malinkejma ručičkama. A běží nafutrovat další.

Následující zimu už burundukové zůstali ve voliéře. S příchodem prvních mrazíků se zakutali do svých chodbiček a spali a spali... Spalo se jim určitě dobře, vždyť měli zakutáno pod zemí dobře 15 kilo zrní.

žízeň

„Burunduk je denní zemní veverkou. V zemi si vyhrabává hnízda s komůrkami, ve kterých přespává a uchovává zásoby na zimu (zásoby semen, oříšků, žaludů, bobulí a jiných plodů). Potravu si získává během léta stejně obratně na zemi i na stromech. Živí se rozličnou zelenou potravou (ovoce, výhonky, listy, květy), houbami, larvami, červy a jiným hmyzem, který je důležitým zdrojem bílkovin.“ (Wikipedie)

Já bych k tomu ještě dodala: „...a křepelkami“.

Letos na jaře jsem sepsala krmicí itinerář, předala zvěř do péče rodině a odjela s mámou na pár dní do Florencie. Když jsme se vrátily a muž nás vezl domů z letiště, tak říká, že doma všechno dobrý, jen jednu křepelku našel ve voliéře značně ohlodanou a další zmizela beze stopy. Fakt jsem to nechápala, voliéra je kvůli veverkám dost utěsněná. No, a za týden zmizela třetí křepelína a dva dny na to poslední čtvrtá. Pak jsem dělala ve voliéře velký jarní úklid a při té příležitosti vysypala budky. A v jedné z nich našla ostatky křepelky...

mrně čučí z tunelu

Po této zkušenosti jsem tam letos Kyselinu už nepustila. Dost bylo uzavírání potravních řetězců.

Krátce na to jsem si chtěla burunduky nafotit, a jak tak sedím ve voliéře a čučím do hledáčku, tak počítám, jedna veverka, dvě veverky, tři veverky... Nakonec jich z díry vylezlo šest kousků. Pěkně se nám pod tou podlahou rozmnožili. Myslela jsem, že mladé prodám, ale člověk míní a veverka mění. Mládež je tak plachá, že jsem zatím nevymyslela, jak ji ulovit. Kromě toho, že bych jim tunely zalila betonem :-) Tak si tam žijou pořád pěkně pospolu a máme se zřejmě na co těšit.


„Burunduk žije v koloniích, kde se jednotliví členové (podobně jako u nás syslové či svišti) dorozumívají (varují před nebezpečím) skřeky a hvízdáním. V době páření (časné jaro) jsou samci navzájem trochu agresivní. Mláďata se po 2 měsících osamostatňují a pohlavně dospívají a páří se další rok po zimě. Dožívají se i více než 10 let. Burunduci jsou potravou predátorů (lišky, draví ptáci) a tak průměrný věk dožití je menší.“ (Wikipedie)

Trochu se mi, teda neplánovaně, podařilo jejich stavy snížit, když jsem nedopatřením vypustila otce rodu Duracella do volné přírody. Ještě pár dní na to byl spatřen, jak vyžírá misky v sousední voliéře u žaků, ale pak se po něm zem slehla.

Opět se nám blíží zima a zbylých pět obyvatel burundučí voliéry ji obrací vzhůru nohama. Denně se objevují nové a nové tunely a vrší se hromady hlíny. Doufám, že na jaře nedopadnu jak ty křepelíny.



1.díl

Zooblog