FOTKY Z CEST

www.lerl.info/gallery

Zillertalerské Alpy

5. – 14. srpna 2005

Jak už velí tradice, každému puťáku předchází licitování, kam pojedeme, abychom nakonec jeli úplně jinam, než se plánovalo. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Původní návrh Norsko ztroskotal na vzdálenosti a komplikované dopravě v kombinaci s tím, kolik na to máme času. Užuž to vypadalo, že pojedeme zase do Bulharska (kde jsme byli předloni a velmi se nám tam líbilo), když se kamarád Jírovec vytasil s Alpami (kde už jsme dlouho nebyli). V následném všelidovém hlasování zvítězily Alpy s rozdílem jednoho hlasu.

Protože se v naší skupince účastníků překvapivě našlo dost řidičů i majitelů vozidel, a protože to vycházelo nejrychleji a nejlevněji, rozhodli jsme se pro dopravu auty. Naplánovali jsme trasu puťáku, ustanovili spací a vařící posádky, sestavili jídelníček a s pocitem dobře vykonané práce se rozešli do svých domovů.

Den 1.

Nastal očekávaný den odjezdu a naše 3 cestovní posádky vyrazily po ose Praha – Mnichov – Innsbruck – Brenner. Až do Plzně jsme vtipkovali na téma „cesta do Liptákova“.

Heslo „plány jsou od toho, aby se měnily“ se stalo mottem celé naší výpravy. Začalo to licitací, kde na cestě přespíme (plánovalo se za Mnichovem, spalo se před Innsbruckem) a pokračovalo druhý den v Brenneru. Výsledek byl, že jsme překročili rakousko-italskou hranici a popojeli ještě nějakých 20 km jihovýchodněji do vesnice Kematen. Tam jsme konečně naložili batohy na záda, nasadili pochodovou výstroj a jali se stoupat k vrcholům.

Začátek každého puťáku v horách je tak trochu opruz, teda alespoň pro mě :-) Dva dny se leze bez ustání do kopce, z toho polovinu zpravidla vlhkým tmavým lesem, výhledy žádné a batoh úplně nejtěžší. Utábořili jsme se kus nad hranicí lesa u plesa Grubbergalm.

Den 2.

Ráno nás přivítalo mrholením. Chvíli jsme vyčkávali, zda se počasí neumoudří, ale neumoudřilo. Ti, které čekání již nebavilo a ti, co nechodí nejrychleji (já), rezignovali, zabalili a vyrazili. Ti, kteří stále ještě doufali, že „jedenáctá rozhodne“, jestli pršet přestane či ne, zůstali, aby se pak mohli hnát za první skupinou ve stejném lijáku jako ráno.

Déšť houstl a vidina trochy sucha a tepla nás na chvíli zahnala do přívětivé chaloupky kousek pod Wildseespitze. Když jsme se konečně došplhali na hřeben, měli jsme dobrou vůli počkat na druhou skupinu, ale vítr a chlad nás brzy zvedl na další cestu. Nakonec jsme se všichni sešli na Europahutte, horské chatě stojící na rakousko-italské hranici. Deštěm nahlodaná morálka, teplá polévka a slovenská číšnice nalomila nejednoho účastníka výpravy k přespání na chatě, ale Tatouch, který má z civilizace osypky, vyrazil nekompromisně na trať a strhl s sebou ostatní.

Samozřejmě jediné pěkné místo k přespání asi hodinu chůze od chaty jsme zavrhli, že najdeme ještě lepší. Nenašli. Chvíli jsme si cvičili zahřívání, jak to dělají ovce (drží se v houfu) a nakonec kapitulovali a potupně se vrátili na to zavržené místo zpět. Postavili jsme stany, uvařili večeři a pak už nás zima a nadmořská výška 2500 m zahnaly do spacáků.

Den 3.

Když jsme se ráno vyhrabali ven ze stanů, zjistili jsme, že nám v noci tak trochu nasněžilo. Vzápětí kolem proběhla Slovenka z Europahutte, která šla do vesnice pro sýr. Nasnídali jsme se, zabalili a vyrazili za ní po hřebenovce směrem na východ. Na rozcestí Nusserkopf jsme si opět zahráli hru „plány jsou od toho, aby se měnily“ a dvacet minut se dohadovali, jestli se budeme držet naplánované trasy a slezeme dolů do údolí, nebo půjdeme ještě kus po hřebeni k průsmyku Pfitscher Joch. Škoda ztrácet pracně nabrané výškové metry, tudíž zvítězila Horácova modifikace „rovně k průsmyku“ a tam už nezbylo, než se skutečně spustit nějakých 400 m dolů do údolí Pfitcher Bach pod Messnerův bivak. Údolíčko bylo velmi romantické a fotogenické, takže zbytek dne fotografové fotografovali vodopád v záři zapadajícího slunce, romantikové nad vodopádem meditovali, neposedové šplhali podél vodopádu po skalách a lenoši se váleli pod vodopádem u potoka a hráli na kytaru a zpívali.

Den 4.

Když se sleze z kopce dolů, musí se zase nahoru, alespoň do té doby než Lasse z Dětí z Bullerbynu vymyslí ten otáčivej kopec. A tak jsme se začali zase drát nahoru k Hochfeilerhutte. Opět jsme minuli hranici lesa a byli odměněni krásnými výhledy. Měla jsem velkou radost, že tentokrát s námi jde i kamarád Horác, protože jeho fotografická výbava o celkové váze 15 kilo (z toho 8 kg teleobjektiv) jeho pochodovou rychlost natolik zpomalila, že jsem nebyla furt poslední.

Zatímco Kule stoupal oblečený pouze v plavkách, ověšený batohem a nezbytnou „ledvinkou“ na foťák, kameru a pár dalších drobností a Maďal měl na batohu přivázanou kytaru, proudili kolem nás turisti, kteří byli vybaveni mačkami, holemi, cepíny a podobnými vymoženostmi. Vegetace valem ubývalo, a když už byl na dohled pouze nehostinný kamenolom, rozhodli jsme se utábořit.

Den 5.

Ráno jsme si zabalili věci na jednodenní výpravu, stany nechali stát a šli zdolat nejvyšší vrchol naší cesty: Hochfeiler, 3509 metrů nad mořem. Sluníčko svítilo, výhledy byly daleké a široké a vůbec bylo krásně. Kdyby teda člověk nemusel furt hledat plíce. Minuli jsme hranici jakékoli vegetace, pak hranici věčného sněhu a ledu a konečně jsme ho uviděli. A pochopili všechny ty mačky, cepíny a lana. Byl majestátný, na jedné straně pokrytý umrzlým sněhem, na druhé kamením. Hochfeiler. Nejprve jsme ovšem museli přejít po uzoučkém ostrém hřebínku, což nám, kteří trpíme závratí, nedělalo úplně dobře. A pak už nás čekalo jen závěrečných 100 m výstupu na sám vrchol. Cesta nahoru vedla po ufoukané, nepříliš široké, zasněžené hraně. Odvážlivci bez maček a hůlek vyrazili nahoru, my, méně odvážní taktéž bez maček a hůlek, jsme se holt pohledem na vrchol pouze pokochali. Když se odvážlivci šťastně vrátili v plném počtu, i když někteří neměli v obličeji úplně zdravou barvu, vydali jsme se na zpáteční cestu. Neposedná mládež vyrazila nábližkou obhlídnout ledovec, přes který půjdeme zítra a cestou si zalyžovala na sněhovém poli bez lyží.

Den 6.

Ráno jsme vyrazili, tentokrát už v plné polní, po včerejších stopách k Hochfeilerhutte a ledovci Gliderferner. Těsně před chatou nás z cesty málem smetla helikoptéra. Což vyvolalo debatu ohledně problému, který řešíme již několik let: „Je pták v krabici, krabice je zavřená a leží na váze. Pták v krabici vzlétne. Váha ukáže méně, více nebo zůstane stejná?“

Cesta přes ledovec vypadala nakonec zblízka lépe než z dálky, takže jsme se dostali na druhou stranu bez maček, cepínů, lana i ztrát na životech :-) Přesto to už napořád bude mít Jírovec, plánovač trasy, na talíři. Sedlem jsme se přehoupli přes hřeben a spustili se k Edelrautehutte. Někteří členové výpravy byli po zážitku s překonáváním ledovce dost nedůvěřiví a vyžádali si mapu, aby prověřili, kudy vede další cesta. A ukázalo se, že byli nedůvěřiví právem, protože mapa odhalila ferraty.

Den 7.

Ráno jsme se rozdělili na horskou a fotograficko-botanickou část. Vrcholové družstvo netrpící závratí vyrazilo po hřebeni (a přes ferraty). Maďal jim zahrál na kytaru „Valčík na rozloučenou“. Naše fotograficko-botanické družstvo se jalo spouštět do údolí. Byla to dobrá volba. Počasí bylo krásné, příroda taktéž, cestou jsme potkali lýkovec (jsem viděla prvně naživo) a navíc ta noc, co jsme spali pod Weidenhutte, byla jediná, kdy mi bylo teplo.

Udělala jsem totiž vážnou chybu, když v rámci úspory váhy jsem si nevzala karimatku, bláhově se domnívajíc, že bude stačit, když si pod sebe na spaní naskládám hadry a batoh. Nestačilo.

Den 8.

A je tu před námi záverečný úsek našeho putování. Poslední výstup do sedla Pfunderer Joch, kde se opět setkáváme s vrcholovým družstvem a pak společně už jen dolů a dolů až nejúdolnějšího údolí.

Kousek pod sedlem jsme narazili na protěž a sviště. Konečně si Horác pořádně užil svůj osmikilový teleobjektiv.

Původně jsme měli v plánu přespat těsně nad hranicí lesa a druhý den dojít do Kematen k autům a vyrazit v klídku a pohodě domů. Jenže s blížícím se večerem přepadla některé členy výpravy palačinková nemoc a usoudili, že když půjdou dostatečně rychle a dlouho, dorazí do Kematen kolem desáté večerní a celou noc můžou uhánět ku Praze, aby si k nedělní snídani mohli udělat ty palačinky. A tak nás opustila posádka C. My ostatní jsme přespali, jak bylo plánováno. S ranním rozbřeskem vyrazila pak na cestu posádka B, aby včas stihla zácpu u Mnichova, no, a my zbylé trosky jsme v klidu dospaly, nasnídaly se, cestou u opuštěného mlýna daly horskou koupel a trochu se zcivilizovaly. A pak i naše poslední posádka A zamávala naposled horám, těsně před hranicí jsme si dali pizzu (když jsme v tý Itálii) a večer jsme už leželi ve svých postýlkách v Nuslích, Braníku i Michli.

Grüß Gott!

Fotogalerie

Rozcestník