FOTKY Z CEST

www.lerl.info/gallery

Stubaiské Alpy

27. července – 6. srpna 2007

Účastníci zájezdu: Tatouch, Kule, Vrápenec, Turbo, Saša, Petr

Den D -60

Předpoklad:
Letos konečně pojedeme do Černé Hory, kde dosud nikdo z nás, kamarádů, nebyl.

Skutečnost:
Poté, co všichni vytasili své zápisníčky, se ukazuje, že se dokážeme shodnout na celých třech dnech, kdy všichni můžeme. Po půlhodince licitování se tři dny protahují na sedm. V tom případě plán A = Černá Hora (moc daleko) padá, a je zvolena náhradní varianta B = Alpy (jsou nejblíž). Vrápenec slíbil vybrat trasu dle zadání = NEledovec, NEferraty, NEkamenolom, zjistit spoje a zakoupit jízdenky.
Dodatek: V průběhu dalších týdnů se sedm dnů protáhlo na původně plánovaných deset, Černá Hora však zůstává zapomenuta.

Den D -3

Předpoklad:
Válečná porada před odjezdem – seznámení se s plánovanou trasou, domluva výzbroje a potravinového zajištění, stanovení místa a času odjezdu.

Cituji z Vrápencova e-mailu: „...Odtud pujdeme po hrebeni vyletnima cestama s vyhledem na alpske ledovce (aniz bychom se museli nektereho dotykat, nebo na nej vkrocit) a masivy do prusmyku Brenner.... Cestovat budeme v oblasti kde bude hodne vody, kamenu, stromy a louky a udolicka s rickami, v nadmorske vysce mezi 1600–2600 m n.m...“

Skutečnost:
Při pohledu do mapy Tatouchovo bystré oko ihned odhalí podivné přerušení červené čáry značící cestu – takový docela malinkatý ledoveček. Naštěstí Vrápenec není přítomen, a tudíž je bez odporu zvolena nová trasa. Ostatní přítomní účastníci expedice totiž také shodně tvrdí, že přes ledovec se šlo minule a jeden takový zážitek za život bohatě stačí.

Dále se ukazuje, že stanů máme nadbytek a vařičů nedostatek. Jak je vše relativní. Nadbytek se rychle mění v nedostatek po té, co se Saša kategoricky odmítne tahat se s Hangárem, jeden Cyklon se zdá býti ztraceným a druhý Cyklon po bližším ohledání vykazuje poměrně zásadní vadu – má rozbitý zip.

Plánování jídelníčku je bezproblémové, neboť jídla splňující požadavky – trvanlivé, lehké, málo objemné, uvařitelné v co nejkratším čase a v co nejmenším množství vody – jsou asi tři.

Vrápenec, který má jízdenky a zná místo i hodinu odjezdu, je v Krkonoších, „takhle z hlavy to neví“, ale nemáme si dělat starosti, požadované informace nám předá ihned po svém návratu (tj. v den D 0 ráno).

Den D -1

Předpoklad:
Stlačit váhu batohu pod 20 kg. Poučit se z chyb minulých, kdy požadované hmotnosti bylo dosaženo na úkor tepelného komfortu. Kdy se zpět domů vezl 1 balíček knackebrottu a pytlík vloček, což se váhově přesně vyrovnalo s tou uspořenou karimatkou.

Skutečnost:
Váha batohu 18,5 kg!!! Což s lahví vody a několika posledními drobnostmi bude tak akorát. Z chyb minulých se bylo poučeno, není ovšem úplně jasné, zda nebyly učiněny chyby nové. Tentokrát na úkor energetického příjmu, toho jídla je v batohu zatraceně málo.

Den D 0

Předpoklad:
Běžný pracovní den. Po návratu ze zaměstnání si užít naposledy výdobytků civilizace, jako je teplá voda, vykoupat se, naimpregnovat pohorky, dobalit méně trvanlivé potraviny, které doposud leží v lednici, poklidit zvířátkům, namazat housky k snídani a s dostatečným časovým předstihem vyrazit na nádraží. Vše v klidu a pohodě.

Skutečnost:
Klid a pohoda trvají přesně do 10:00. Pak se budí Kule a začne vyrábět multimediální paniku (jeho ICQ zprávy jsou bohatě ilustrovány drsnými smajlíky) – že včera potkal Vlaštovku a její kamarádi právě dorazili z Alp, kde prý se teplota pohybovala hluboko pod bodem mrazu, předpověď počasí slibuje strašný vichr z hor a déšť a jestli by nebylo rozumné raději místo stanu vzít Hangár (vlastním jménem stan Extreme Dome), který se vyznačuje vysokým vodním sloupcem a vysokou odolností proti větru (a bohužel i vysokou hmotností).

Saša (v tu chvíli sedící v suchu a teple) je ostře proti, remcá, že do batohu se jí nevejde už ani chcíplá myš, že její věkem zchátralé tělo má omezenou nosnost, že jestli bude celý týden pršet, přepadne ji trudomyslnost takového stupně, že pak Kulemu bude nějaká Beaufortova stupnice úplně šumafuk a že jestli stále trvá na Hangáru, pak pouze pod podmínkou, že ponese svou půlku a VŠECHEN petrolej. Tento požadavek je natolik pádný, že Kule již dále neprudí. Opět zavládne klid a pohoda, vše probíhá podle plánu.

Večer se na autobusovém nádraží ve stanovenou hodinu schází 2/3 účastníků. Zbývající 1/3 telefonuje, že nestíhá a máme si lehnout pod kola autobusu a nedovolit mu odjet. Nakonec Kule s Turbem dobíhají 5 minut před odjezdem a tudíž v plánovaném počtu vyrážíme směr Innsbruck.

Den D 1

Předpoklad:
Příjezd do Innsbrucku, přesun místním busem do údolí městečka Ranalt, výstup, kam až čas a síly dovolí.

Skutečnost:
Innsbruck v šest hodin ráno je poněkud bezútěšný. Místní busy jezdí do okolních hor každou hodinu, jeden nám právě ujel, takže v klidu snídáme na nádraží a posléze odjíždíme na místo Startu v nadmořské výšce 1600 m n.m. Počasí je celkem příznivé, občas vysvitne sluníčko, vane mírný větřík. Převlékáme se do pochodové výstroje a vyrážíme do kopce. Naštěstí je zde ještě poměrně dost stromů, člověk daleko a hlavně vysoko nedohlédne a tudíž není demoralizován. První zastávku činíme u horské chaty, ve které zřejmě bydlí činorodý řezbář, ze všeho, kam oko dohlédne jsou vyřezány postavičky – z opěradel židlí, planěk v plotě...

Obědváme a vtipkujeme na téma, jaké kdo má cestovní pojištění, kdo je pojištěn na zásah horské služby a kdo musí padat až do hloubky 2000 m n.m., aby mohl být zachráněn. Vychází slunce a způsobuje usnuvším účastníkům první spáleniny. Vrápence naše siesta už nebaví, je to takový neposeda, a vyžene nás na další cestu.

U Sulzenauhütte (2191 m n.m.) toho máme celkem dost a začínáme se rozhlížet po místu na spaní. Nedaleko je pleso s romantickým názvem Blau See, ale bohužel je těsně pod ledovcem, to by na nás táhlo, tak pokračujeme dále k jinému plesu – Grünau See. Je úplně dočista modré a nečekaně teplé. Stavíme stany, vaříme večeři a zima, mlha a déšť nás ženou do spacáku.

Den D 2

Předpoklad:
Opět cituji z e-mailu kamaráda Vrápence: „...pujdeme po hrebeni vyletnima cestama.... Cestovat budeme v oblasti, kde bude hodne vody, kamenu, stromy a louky a udolicka s rickami...“

Skutečnost:
Ráno pokračujeme ve výstupu. Někteří remcálkové přesně neví, co si Vrápenec představuje pod pojmem „hřebenovka“ a „výletní cesta“, ale evidentně se jejich představy rozcházejí. Cesta vede kolmo vzhůru, k výstupu je nezbytné používat i ruce. Pod vrcholem potkáváme členy Klubu alpských turistů, kteří spravují vyviklané skoby a německy volají „nechytejte se toho lana, ještě to nedrží, lepidlo zatvrdne až za 2 hodiny“. Znalost němčiny není v naší expedici bohužel příliš zastoupena.

Překonáváme hřeben ve výšce 2629 m n.m. (Niederl) a padáme kolmo dolů na druhou stranu kopce. Sestup je skoro tak rychlý jako výstup, akorát se při něm tolik nefuní. O 400 m níže u obědváme u Hünter Hütte.

Petr vytahuje druhou mapu. Ukazuje se, že tato mapa se od Vrápencovy poněkud liší. Výletní cesty z Vrápencovy mapy jsou v Petrově značeny jako cesty vyšší obtížnosti a objevují se zde i podivné značky „zajištěná cesta“, což je slušný název pro lana a skoby. Tato mapa bude nadále nazývána Pesimistickou (příhodnější by však byl název Realistická), Vrápencova mapa pak Optimistickou. Saša obědvá škvarečky, což se později odpoledne ukazuje jako dietní chyba.

Vydáváme se opět do kopce a skutečně záhy se s lany potkáváme. Začíná pršet, a proto na nejbližší vhodné plošince rozbíjíme tábor.

Den D 3

Předpoklad:
Dle předpovědi počasí má sněžit, noční teplota -8 °C.

Skutečnost:
Ráno pořád ještě leje jako z konve, všude mlha, viditelnost tak na metr. Trpělivě vyčkáváme. Kolem jedenácté déšť ustává, rychle balíme a v mlze vyrážíme. Začíná sněžit.

Vrápenec nabízí Saše, že jí přes úsek s lany přenese batoh, ta má ovšem svou hrdost a tváří se, že zvládá. Hrdost bere za své asi tak po 2 metrech, kde je vytržená skoba ze skály a je třeba udělat několik kroků bez opory. Místo aby si sundala batoh pěkně dole, kde bylo místa dost, sundává si ho na římse široké 15 cm.

Na vrcholu zvaném Simming Jochl (2754 m n.m.) je domek horské služby (zamčený), zima, skála a mlha. Proto se tu moc nezdržujeme a po lanech zase slézáme na druhou stranu dolů k Bremmer Hütte. Zabydlujeme se u potoka o 500 m níže. Vrápenec nás upozorňuje na loučku a říčku. Přibíhají opuštěná alpská zvířata – tentokrát ovce s jehňátkem. Alpská zvířata jsou značně sociálně deprivována, pokaždé, když jsme se utábořili, se nějaké objevilo a bylo velmi přátelské.

Den D 4

Předpoklad:
Den jako každý jiný, nahoru, dolů, nahoru, dolů, prostě hřebenovka, loučky, říčky...

Skutečnost:
Loučky jsou pěkná věc, ovšem nesmí uprostřed nich stát skála. Turbo provádí průzkumný prvovýstup. Saše doporučí, ať batoh rovnou nechá dole. Tentokrát v polovině skály vzdává i Tatouch, který trpí závratí vysokého stupně. Cítíme se poněkud vyčerpáni zážitky a tak dlouho se rozhodujeme, zda se ubytujeme na pěkné plošince, nebo ještě půjdeme kousek dál, až přicházejí horské kozy a je rozhodnuto.

Zbytek odpoledne je pozorujeme, koz stále přibývá a scházejí směrem k nám. Vtipkujeme, kdo je pojištěn proti útoku horských koz. Opodál vylézá svišť, tak pro změnu pozorujeme zase jeho. Vrápenec nás napomíná, že vzhledem k dnešní flákárně nás čeká zítra náročný den a měli bychom už jít spát. Nás ostatní ovšem kozy stále baví. Vrápenec proto bere foťák a pod záminkou vyfocení kozy zblízka nám je splaší.

Den D 5

Předpoklad:
Průchod vápencovým územím s profilem trati 400 m nahoru, 600 m dolů, 500 m nahoru, 400 m dolů.

Skutečnost:
Dle předpovědi od rána pálí sluníčko. Vyšplháme se kolem horských koz do sedla Sandesjochl (2599 m n.m.) a jsme poněkud oslněni. Bílý vápenec, kam oko dohlédne. Tatouch a Petr prohlásí, že jim netřeba uklouznouti z úboční cesty ve vápencovém štěrku a jdou alternativní cestou přes údolí. Vrápenec a Turbo z touhy po adrenalinovém zážitku naopak volí úboční pěšinku. Kule a Saša taktéž, ti ovšem z lenosti.

Všichni se pak scházíme u Tribulaun Hütte, obědváme a vyčkáváme, až mine polední úpal. Potom šplháme do protějšího svahu, cesta se kroutí v příjemných serpentinách, jen kdyby svah neměl sklon 80 stupňů a polovina účastníků nedostávala v zatáčkách závrať. Po překonání vrcholu (2599 m n.m.) začínáme pátrat po místu na spaní. Ve vápenci, jak známo, je nouze o vodu, takže nakonec vezmeme zavděk loučkou, o kterou se s námi přátelsky rozdělilo stádo krav. Turbo by byl raději, kdyby nebyly tak přátelské, když totiž šel nabírat k prameni vodu, žíznivá kráva ho vystrkala a svou širokou hubou celý pramínek vycucla.

Den D 6

Předpoklad:
Sestup do údolí k jezeru Obenberger a přechod do nižší části hor.

Skutečnost:
Po konzultaci s mapou vidíme, že i přes ztracený půlden kvůli dešti a proflákané odpoledne u horských koz, budeme v Brenneru o den dřív, než chceme. Proto nescházíme přímo do údolí, ale volíme menší okliku přes boční hřeben. Je opět pěkné počasí, v poledne se povalujeme pod skálou, nad hlavou nám krouží hejno kavčat žlutozobých. Připadáme si jak v Hitchcockově hororu. Kavčata jsou natolik oprsklá, že honí i dvě poštolky. Vrápenec coby známý neposeda pobíhá okolo a objevuje protěž.

Rozebíráme význam termínu „dovolená na zotavenou“. Saša tvrdí, že dovolenou má teď a po návratu do vlasti bude následovat zotavená. Petr má též po návratu zotavenou, pokud se o něčem takovém ve společnosti čtyřletého dítěte dá hovořit. Tatouch žádnou zotavenou nemá, hned z nádraží se jde zapojit do pracovního procesu. Vrápenec se zotavovat nebude vůbec, bude se učit, neboť v září jest mu složiti opravnou zkoušku z koz. Vrápence ostatně vůbec naše vtipkování na téma „A králíky jste už brali?“ nebaví a vyráží s Kulem napřed.

My zbylí účastníci pak vzpomínáme na největší hlody ze svých vysokoškolských skript jako třeba popisek k obrázku „Ochota psa jít do vody“ nebo kapitolu s názvem „Hospodaření veverkami“. Začíná se mračit, a to zvedne na cestu i nás ostatní. Odpoledne nás překvapí bouřka a krupobití u plesa Lichtsee. Koulujeme se kroupami. Jak málo stačí k radosti.

Den D 7

Předpoklad:
viz den D 6.

Skutečnost:
Ráno prší a prší a prší. Přestává až kolem poledne, rychle balíme a sbíháme do údolí. Probíháme civilizací, u jezera Obenberger shlédneme místní pamětihodnost – kostelík v ruském stylu Maria am See – a šplháme na protější hřeben. Nejrychleji šplhá Tatouch, kterému civilizace způsobuje bolení zubů a je poněkud nerudný. V polovině kopce je bažinatá plošinka, ale nic lepšího k mání není a nebude, tak zůstáváme.

Zatímco nabíráme vodu vysoko ve svahu, objevuje se na obzoru auto. Jsme tím poněkud zaskočeni, sice sem na kopec vede širší cesta, ale stoupání je poměrně značné. Když kolem projíždí během hodiny asi třetí, celkem mu už nevěnujeme pozornost. Tentokrát z auta vystupuje zemědělec a jde k nám. S napětím očekáváme věcí příštích, zemědělce ale nezajímáme my, nýbrž kráva, kterou loví (síly jsou velmi vyrovnané, chvílemi není jasné, kdo přesně má navrch, zda kráva, či zemědělec), přivazuje ji za auto a i s krávou sjíždí dolů.

Den D 8

Předpoklad:
Přechod přes hřeben po italsko-rakouské hranici směrem k městu Brenner, kde je cíl naší cesty.

Skutečnost:
Velmi brzy ráno nás budí bouchnutí dveří od auta a cizí hlasy. Nenápadně pozorujeme, co se děje. Z auta vystupují lidé, obchází naše stany, potom odcházejí, za hodinu se vrací, cosi nakládají a odjíždějí. Přemýšlíme, co tak brzo po ránu můžou dělat v tomto odlehlém místě, kousek od italské hranice. Usuzujeme, že rodové tradice jsou asi mocné a trvalé, i dnes ve sjednocené Evropě. Vzápětí kolem prochází myslivec i se zbraní. Co asi loví myslivec v nadmořské výšce 2000 m? Krávy? Kozy? Sviště? Radši balíme a stoupáme do sedla Portjoch (2109 m n.m.), kde stojí hraniční kámen Österreich – Italia.

Odtud vede na italském území krásná úboční cesta – bývalá vojenská silnice, čas od času lemovaná pevnostmi, dnes obývané hlavně kozami. Ostatně tyto nás z hřebene zvědavě pozorují. Zatímco v Rakousku bylo mlha a nevlídno, Itálie je přívětivá a slunná. Cesta se nám líbí, protože je natolik široká, že mohou jít i tři kamarádi vedle sebe a konečně si můžeme povídat (taky proto, že je víceméně po rovině a nikdo nemusí hledat plíce).

Tatouch vypráví své zážitky z vojenské přípravy. Turbo a Vrápenec, kteří již základní vojenskou službu absolvovat nemuseli, nadšeně prolézají každou pevnost, kterou potkáváme. Cestou máme pěkné výhledy na kopce na druhé straně Brennerského průsmyku, kde jsme chodili předloni. Snažíme se dešifrovat známá místa – kopec Wildseespitze, chatu Europa Hütte... K večeru přicházíme na konec hřebene a u prvního potůčku nocujeme.

Den D 9

Předpoklad:
Do Brenneru, do Innsbrucku, do Prahy, do Podolí, do lékárny...

Skutečnost:
Ani poslední den jsme nebyli ochuzeni o společnost alpských zvířat – přišel přátelský kůň a vařil s Petrem snídani. Přálo nám i počasí, takže jsme zvládli osušit tropika. Cesta do údolí byla dlouhá a úmorná. Kolem poledne dosahujeme civilizace a nádraží a vracíme se zpět do Innsbrucku.

Následuje prohlídka města a hlavně atrakce, o které nám Petr již týden poutavě vypráví – zástup nadživotních Habsburků kolem hrobky Maxmiliána I. Jedním z nich byl zřejmě i král Artuš. Dojídáme poslední zásoby (žádný jídlomor tentokrát?), Vrápenec shání zrcátka a korálky pro pražské domorodce a odjíždíme na severovýchod. Do Prahy, do Podolí, do lékárny...

Grüß Gott!

Fotogalerie

Rozcestník