FOTKY Z CEST

www.lerl.info/gallery

Florencie

27. dubna – 8. května 2012

Toskánskou metropoli a kolébku renesance jsem poprvé navštívila před dvěma lety, kdy jsme byli v Itálii na zájezdu typu „Letem světem“. Prošli jsme město, navštívili dvě baziliky a večer frčeli zas dál.

Ve Florencii mají prasátkovou kašnu, o které se traduje, že kdo si kance pohladí, ten se do města na Arnu zase vrátí. Nevzpomínám si teda, že bych tomu praseti leštila rypáček, ale asi jo, protože letos mi bylo navštíviti Florencii znovu. Už delší čas jsem si pohrávala s myšlenkou vyrazit si tam na pár dní, tentokrát čistě po vlastní ose. Cvičně jsem naklepla mámu, jestli nechce jet taky, a chtěla :-)

Jako vhodný termín jsme vybraly začátek dubna, že nebude horko a lidi. Trochu nám to plánování sklouzlo, na začátek dubna připadly Velikonoce, pak jsem zas nemohla já, pak zas máma, takže směr jihozápad jsme vyrazily nakonec o skoro měsíc později. Obavy z příliš teplého počasí se ukázaly být lichými, zatímco v Čechách padaly teplotní rekordy, my jsme za celých dvanáct dní, které jsme ve Florencii strávily, vytáhly tričko s krátkým rukávem přesně dvakrát.

Lakomá Barka by ráda jela autobusem (zpáteční jízdenka 1550 Kč !!!), ale kvůli máminejm zádům nakonec vyhrálo letadlo. Mnou původně plánovaných šest dní se tak nějak protáhlo na dvojnásobek. (Jak se ukázalo pod termínem „obložený víkend“ si já představuju víkend obložený několika pracovními dny před a po a máma týden obložený víkendem před a po.)

A tak jsme se jednoho pátečního odpoledne vykulily z letadla na letišti Peterola. Do centra nás dopravil speciální letištní bus za nekřesťanský europeníz, ale i Lakomá Barka usoudila, že hledat přechod přes dálnici a veřejnou dopravu kdesi za tou dálnicí se dvěma kuframa nebude. Při nástupu do autobusu jsme si u řidiče zakoupily jízdenku, a když jsme vystupovaly na konečné ve městě, přistoupila k nám tajuplně jedna spolucestující a ptala se, jestli jsme si lístky štíply. No, neštíply… Tak že si je prej máme schovat, až se budeme vracet, protože 6 euro je „much much money“. Tímto děkujeme neznámé italské slečně.

Na mém seznamu „must see“ jsem měla galerii Uffizi a katedrálu. Ještě doma jsme se pídily, zda si nelze koupit nějakou hromadnou vstupenku do různých pamětihodností a muzeí, a zjistily jsme, že v podstatě nelze. Buď může mít člověk třídenní kartu za 50 euro opravňující k vstupu do hlavních atrakcí, což se nám teda přišlo jako blbost - co tak jako může člověk absolvovat za tři dny, aby z toho měl ještě něco jinýho než bolehlav? Nebo druhá možnost byla stát se členem spolku Amici degli Uffizi a zaplatit si roční členství v hodnotě 60 euro a získat tak kartičku opravňující držitele k návštěvě státních florentských muzeí a co hlavně – nemuset stát tu šílenou (ale opravdu šílenou, horší jsem snad viděla jen do Vatikánskejch muzeí v Římě) frontu na vstup do galerie. Což bylo nakonec to, co rozhodlo, že kartičku chceme.

Ubytování jsme měly zamluvený v mrňavým hotýlku v podstatě v centru, abychom si všude došly pěšky a v případě potřeby si mohly odskočit přes poledne dáchnout. Pokoj byl mnohem kapesnější než vypadal na fotkách, ale v zásadě nám to nakonec nevadilo, když jsme ucouraný dorazily večer domů, stejně jsme bydlely akorát v posteli. S koupelnou, snídaní a wifi, a ničeho víc nám nebylo třeba.

V sobotu ráno jsme tedy vyrazily směr galerie Uffizi za účelem získání kartičky. Nakonec jsme si koupily rodinné členství za 100 euro, máma sice coby EU citizen starší 65 let měla vstup zdarma, ale musela by stát tu frontu. Navíc takhle jsme mohly do galerie kdykoli a kolikrát jsme chtěly, takže když nám obrazy už lezly krkem, tak jsme to zabalily a vrátily se pokračovat zase jindy.

Cestou ke galerii jsme narazily na skvostnej bleší trh, kde se nabízelo cokoli od příborů, knih, starejch hraček, celuloidovejch mrkacích panen po gramofonový desky, lampy nebo kapesní hodinky, prostě takový pouliční vetešnictví. Máma se snažila fotit, ale já ji hnala, že příští sobotu bude taky den, a že si na to vyhradíme celý dopoledne. Jenže pak nám čas začal trochu splývat a sobotu jsme zaměnily za neděli a blešák jsme propásly. Promiň, mami.

Odpoledne jsme pak strávily prohlídkou františkánské baziliky Svatého Kříže (Santa Croce). Začali to stavět v roce 1294 a je to ooobrovský, protože bylo třeba trhnout konkurenční dominikánský řád, který již stavěl na druhé straně města podobně megalomanskou stavbu. Na délku měří 125 m, má 16 kaplí a je to největší františkánský kostel na světě. U vchodu si můžete vzít brožurku s plánkem kostela i přilehlých prostor s vyznačenými hlavními atrakcemi. (Vůbec je zde dobrým zvykem, že orientační cedule bývá v každém kostele a v těch větších i popis výjevů na freskách v jednotlivých kaplích.)

Stavba Santa Croce byla financována městem a bohatými florentskými rodinami, které na oplátku nesly patronát nad kaplemi a nechaly si je vymalovat od podlahy ke stropu ke své větší pozemské i posmrtné slávě. Na stavbě i výzdobě kostela pracovali téměř všichni velcí umělci té doby (oni teda pracovali na mnoha frontách, protože v dobách největší florentské slávy probíhal stavební boom na poli světském i církevním). S nástupem medicejského knížectví v 16. století, se architektonický vkus změnil, fresky ze 14. století byly zabíleny a interiér doznal značných změn.

V Santa Croce se též nachází mnoho význačných mrtvol, třeba Michelangelo nebo Galileo Galilei. A kromě nich je tu pohřbená v průběhu staletí nejmíň polovina města, takže podlaha je zcela pokrytá náhrobníma deskama. Trochu jsem měla problém s tím, že šlapu po hrobech, ale tak člověk si za chvíli zvykne… V bývalém refektáři jsou vystaveny klášterní sbírky včetně těch zabílenejch fresek a čelní stěnu zdobí, jak už to v refektářích bývá, freska Poslední večeře, nejstarší v celé Florencii. Vstupné je cca 6 euro, důchodci, děti a skupiny polovic. V prostorách baziliky sídlí taky proslulá florentská „kožedělná“ škola.

Co všechno jsme ještě za těch 12 dní ještě viděly:

Chrám Panny Marie Květné (Santa Maria del Fiore) a přilehlé pamětihodnosti
Florentská katedrála je krajková nádhera provedená v bílém, zeleném a růžovém mramoru. Svojí délkou (vnější 169, vnitřní 153 m) představuje po katedrálách v Římě, Miláně a Londýně čtvrtý největší křesťanský chrám světa. Stavba byla zahájena na zakázku florentské republiky na podzim r. 1296 na místě původního kostela Svaté Reparáty z 5. století, jehož pozůstatky si lze prohlédnout v podzemí dómu. Katedrála se stavěla 140 let a úplně definitivně byla dokončena až v r. 1887, kdy bylo znovu vystavěno nikdy nedokončené a později zbourané průčelí.

Majstrštyk celé stavby je její kupole. Velkolepě si ji navrhli, a pak nevěděli, jak ji postavit. Překlenout 45 m široký a skoro 100 m vysoký prostor byl dlouho neřešitelný problém, hlavně tedy zbudování potřebného lešení. Jeden z nápadů bylo například místo lešení navršit uprostřed stavby ohromnou hromadu hlíny, do které budou přimíchány čtvrťáky, aby po dokončení místní chudina pod vidinou zisku si tu hromadu rozebrala a odnosila. Soutěž na stavbu kupole nakonec vyhrál Filippo Brunelleschi. Dvouplášťová osmiboká samonosná kupole, kterou postavil v letech 1420 – 1434 byla a je dosud považována za zázrak stavební techniky. Kombinují se v ní dva druhy kleneb a byla vystavěna zcela bez lešení, zvenčí dovnitř, cihly byly pokládány ve tvaru rybí kosti. Dva pláště kupole jsou propojeny horizontálně a vertikálně uspořádanými výztužemi. Šla jsem tamtudy, viděla jsem to názorně namalované na obrázku a stejně to furt nechápu :-)

Mezi oběma plášti vede schodiště až nahoru k bílé mramorové lucerně, odkud je krásný výhled na celou Florencii. Doporučuju tam lézt až po té, co se ve městě trochu zorientujete, takže pak nahoře dokážete dešifrovat, co je co. A pokud možno za pěkného počasí…
Na výstup na kupoli samozřejmě stojí jedna z těch nechutnejch front, ale ten zážitek stojí za to. Cestou si taky můžete zblízka prohlédnout fresky v kupoli, protože v místě „úpatí“ se z průchodu mezi zdmi vyleze a po ochozu projdete na druhou stanu, kde se zase vnoříte zpět do útrob střechy. Tuhle fresku Posledního soudu zespodu z chrámu prakticky neuvidíte, protože do zadní části katedrály vás nepustí.

Do samotné katedrály se pak dostanete vchodem v průčelí, vstup volný, fronta povinná. Interiér je celkem holý, protože výzdoba byla částečně zničena a částečně přesunuta do přilehlého muzea. Z atrakcí, které v katedrále zůstaly, stojí za zmínku hodiny od Paola Uccella (1443) s jednou ručičkou a 24 hodinovým ciferníkem, přičemž ručička běhá v opačném směru, než jak je to zvykem dnes. Pak ještě dvě fresky s jezdeckými pomníky. První vzniknul jako úsporná varianta (na bronzový pomník nebylo dost peněz), a druhý pak proto, že poprvé se to osvědčilo.
Dále v katedrále ještě visí obraz „Dante a Božská komedie“, který byl namalován k dvoustému výročí narození významného florentského rodáka, který ovšem do Florencie nesměl pod trestem smrti vstrčit ani špičku nosu a druhou polovinu života strávil v exilu, kde také zemřel.
No, a v neposlední řadě je tu pochován geniální otec katedrály Filippo Brunelleschi. „O tom, jak vynikal architekt Filippo v Daidalově umění, svědčí jak podivuhodná klenba tohoto přeslavného chrámu, tak mnohá jiná díla stvořená jeho božským duchem. Z toho důvodu přikázala vděčná vlast vzhledem k vynikajícím darům a jedinečným schopnostem jeho duše uložit dne 15. května 1446 jeho tělo v tomto hrobě.“, píše se na jeho náhrobku (samozřejmě v latině ;-) )

Křtitelnice Svatého Jana (Battistero San Giovanni)
Osmiboký křestní kostel se stanovou střechou, stojící proti průčelí katedrály, je zasvěcen Janu Křtiteli, patronu Florencie. Je to jedna z nejstarších staveb ve Florencii, takže středověcí florenťané se domnívali, že pochází z antiky. (Částečně měli pravdu, protože byl skutečně postaven na základech starého římského paláce nebo chrámu.) Až do 19. století v něm byli křtěni všichni obyvatelé Florencie. Vedla se tu též jakási evidence přírůstku, za děvče rodiče vhazovali do schránky jednu bílou fazoli, za chlapce černou.

Baptisterium je proslavené především trojími bronzovými dveřmi. Nejstarší z nich je jižní brána, kterou nechal u Andrey Pisana r. 1330 zhotovit kupecký cech a zobrazuje se na ní v dvaceti reliéfech život Svatého Jana Křtitele a osm křesťanských a světských ctností.
O sedmdesát let později vytvořil severní bránu Lorenzo Ghiberti, který zvítězil v umělecké soutěži mimo jiné nad Filippem Brunelleschim (ten ho pak zas porazil v soutěži o stavbu kupole katedrály :-) ). Jako zkušební kus měli soutěžící během jednoho roku vytvořit reliéf s motivem Abraháma, který obětuje Bohu svého syna Izáka. Umělecký dojem byl jistě důležitý, ale o Ghibertiho vítězství rozhodlo i to, že uměl odlít podklad i postavy v jednom kroku, což pro celou práci znamenalo finanční úspory. Na severní bráně je celkem osmadvacet kazet, z nichž dvacet vypráví o životě Ježíše Krista, a zbývajících osm představuje postavy evangelistů a Otců církve.

Florenťany Ghibertiho práce natolik oslovila, že mu už bez další soutěže svěřili i zhotovení poslední, třetí brány. Podle Michelangelova vyjádření, který považoval dílo za tak nádherné, že by mohlo zdobit rajskou bránu, se pro ni vžilo označení Brána ráje. Jsou na ní v deseti obrazech vyvedeny příběhy ze Starého zákona. Ghiberti tvorbou obojích dveří strávil celých 48 let.
Před každou z bran stojí houfy turistů a střídavě čučí do papírů s popisem a střídavě na dveře. Moje máma je vzdělaná osoba, ta to všechno dala i bez nápovědy :-)

Uvnitř křtitelnice lze spatřiti kromě krásné výzdoby například náhrobek vzdoropapeže Jana XXIII. Tento bývalý neapolský pirát si svůj kardinálský klobouk koupil za peníze rodu Medici, r. 1415 byl kostnickým koncilem sesazen, když byl obviněn z mnoha zločinů, včetně kacířství, podílu na vraždě papežského soka Alexandra V. a svedení ne méně než 200 bolognských žen. Z německého vězení byl propuštěn až po tučném výkupném, které za něj zaplatila benátská pobočka medicejské banky a zbytek svého života trávil ve Florencii, kde mu Medici opatřili dům a pověřili Donatella a Michelozza, aby k uctění jeho památky navrhli velkolepý náhrobek v Baptisteriu. (Tak teď přemýšlím, jaký smajlík sem vlastně dát.)

Kupole baptisteria je vyzdobena velkolepou mozaikou zobrazující v soustředných kruzích zástupy andělů, scény z Genesis, epizody ze života Josefa, Krista a Jana Křtitele a Poslední soud. Všemu tomu vévodí 8 m vysoká postava Krista. Je to jistě krása nesmírná, ale já tohle „byzantský“ umění nějak moc nemusím, takže jsem to asi neocenila, jak by si zasluhovalo.

Giottova zvonice (Campanile di Giotto)
Klasickou trojku doplňuje zvonice, jedna z nejhezčích v celé Itálii. (Tyhle samostatně stojící kostelní zvonice pro mě byly trochu překvapivé, protože z našich krajů je člověk zvyklý, že se zvony zavěšují spíše do věží kostelů.)
Začal ji stavět Giotto r. 1334, po jeho smrti podle jeho plánů pokračovali v práci další stavitelé chrámu Andrea Pisano a Francesco Talenti. Zvonice je vysoká 85 m (o 6 m nižší než kopule chrámu) a po 416 schodech lze vystoupat na vyhlídkovou plošinu. Sochařskou výzdobu tvoří Pisanovy reliéfy lidských činností, umění, řemesel a věd provázené planetami, svátostmi a ctnostmi a Donatellovy sochy (všechno dnes nahrazeno kopiemi, originály jsou v Dómském muzeu).

Dómské muzeum (Museo dell´Opera del Dumo)
Nachází se na východní straně náměstí za katedrálou a jsou v něm vystaveny plastiky ze zbouraného původního průčelí katedrály, původní výzdoba dómu jako například jedna z Michelangelových Piet nebo zpěvácké galerie od Donatella a Robii a originály sochařské výzdoby z Kampanily.

Vstupné na kupoli je 8 euro, na zvonici 6 euro, baptisterium 5 euro, krypta Svaté Reparáty v katedrále 3 euro a muzeum 6 euro. Lze si zakoupit i různé cenově výhodné kombinace, sakumprásk všechno pak za 23 euro. My jsme si odpustily kryptu a výstup na zvonici, čehož jsme pak teda trochu litovaly.

Poněkud jsme bojovaly s otevíracími hodinami do různých památek a trvalo nám několik dní, než jsme se zorientovaly. Hlavní atrakce – jako galerie Uffizi, Akademie, Starý palác nebo palác Pitti mají otevřeno celkem od rána do večera, s výjimkou pondělků, kdy jsou muzea, podobně jako u nás, zavřená.

Protože ale 1. květen, kdy mají Italové státní svátek stejně jako my a tudíž je skoro všude zavřeno, připadl na úterý, měla mimořádně muzea v pondělí otevřeno. Katedrála je naopak částečně zavřená v sobotu a v neděli, kdy jsou bohoslužby. Menší kostely mají pro změnu otevřeno krátce dopoledne a pak krátce k večeru. Menší muzea mají otevřeno jen některé dny v týdnu a to od 9 do 12, při čemž se ještě vztahují různé výjimky na liché soboty, sudé neděle, každý třetí čtvrtek a druhé pondělí... Někde mají otevřeno jen jeden den v týdnu... Občas jsme to řešily jako sudoku.

Galerie degli Uffizi
Největší renesanční pinakotéka je umístěná v paláci, který byl původně postaven jako sídlo třinácti úřadů, které byly pověřeny správou Florentské republiky.
Strávily jsme tam celkem tři půldne, a stálo to za to :-) Fotit se tam nesmí, větší zavazadlo musíte nechat v šatně a vyplatí se vyrazit brzy ráno, než dojdou početné japonské výpravy. Fronta na vstupenky je nechutná, víkendy a prázdniny jsou nejhorší. Největší místní atrakcí je Botticelli, takže se vyplatí vzít tenhle sál jako první a pak hned vedle Zvěstování od Leonarda da Vinciho a v klidu se pokochat, než se tam nacpou všichni ti, co jdou disciplinovaně od začátku. Zvláště pak ten (údajnej) da Vinci je širokoúhlej obraz šoupnutej ve výklenku, takže buď na něj člověk zírá z půl metru nebo si poodstoupí a přes ty lidi nevidí. Malovat uměli krásně, jen s dětma měli potíž. Já teda nevím, jestli středověkej chlap neměl možnost vidět na živo kojence, ale ten Ježíšek, to je bez výjimky na každým obraze taková malá zrůdička...

Cenu vstupenky vám neřeknu, měli jsme tu kartičku. Ale něco kolem 10 euro, přičemž za příplatek cca 4 euro si lze zabukovat vstup na určitou hodinu (a nestát tudíž frontu). Kdo chce, může (rovněž za příplatek, pořádá se prohlídka s průvodcem cca 1x denně) dále shlédnout kilometrovou Vasariho chodbu, která spojuje Uffizi s palácem Pitti na druhé straně řeky a ve které jsou vystaveny obrazy, které se už nevešly do galerie (a co se nevešlo ani sem, je v depozitářích).

Santa Maria Novella
Gotický kostel s renesančním portálem a dekorativní zelenobílou mramorovou fasádou patří řádu dominikánů a začal se stavět na počátku stavebního boomu, který zachvátil Florencii v druhé polovině 13. století. Právě zde se v době morové epidemie začíná první vyprávění Boccacciova Dekameronu. Veškerá bohatá výzdoba interiéru byla vytvořená z darů těch, kdo morovou epidemii přežili. Jako jeden z mála kostelů ve Florencii má klenutý strop.

Podobně jako v bazilice Santa Croce na opačném konci města se na značných změnách interiéru o několik století později podepsal „otec dějin umění“ Giorgio Vasari, který vnímal gotiku jako barbarský styl. Pracičky mu měli zurážet. Přesto tam po jeho zásahu mnoho pěkného zbylo, například krásné fresky od Domenica Ghirlandaia.

Vlevo vedle průčelí kostela je vchod do klášterních prostor, kde dnes sídlí muzeum. Z poměrně rušného náměstí (hned vedle baziliky je vlakové a autobusové nádraží a centrální stanice všech městských a příměstských autobusů, výpadovka z města a vůbec strašlivej blázinec) se najednou ocitnete v jiném světě. Asi nějakej akustickej trik nebo co, ale je tam najednou naprostý ticho. A chládek.

V prostorách kláštera si můžete prohlídnout křížovou chodbu s nástěnnými, bohužel dost poničenými, scénami z knihy Genesis, chodbu Mrtvých, refektář s nezbytnou Poslední večeří a bývalý kapitulní sál dominikánů, zvaný Španělská kaple, jehož zdi pokrývají ohromné nástěnné malby, z nichž nejpozoruhodnější zobrazuje „statečný boj církve o blaho a záchranu lidstva“ pod taktovkou dominikánů.

Vstup do baziliky cca 3 euro, do muzea taktéž. Doporučuju obojí.

Orsanmichele
Tahle multifunkční budova, napůl cesty mezi katedrálou a Starým palácem, byla původně obilným tržištěm a modlitebnou v jednom, později ji vyhnali do výšky tří pater, nahoře zřídili obilnou sýpku a v přízemí je kostel. Sloupy na severní straně jsou duté a jsou v nich otvory, tudy se sypalo obilí z horních pater dolů. Zvenčí je na fasádě 14 výklenků, které získaly městské cechy a vystavily si v nich své patrony. Zakázky jednotlivých cechů prováděli jak jinak než významní umělci jako Verrocchio, Ghiberti, Donatello a Lucca della Robia.Některé ze soch jsou nahrazeny kopiemi a originály jsou pak vystaveny v nejhořejším patře sýpky, odkud je taky pěkný výhled do okolí.

Orsanmichele je zrovna jedno z těch muzeí, co mají otevřeno jen jednou týdně (pondělí 10 – 12). Teda horní patra bývalé sýpky, kostel v přízemí je přístupný denně.

Palác Pitti a zahrady Boboli
Bohatý obchodník Luca Pitti chtěl zbudováním sídla pro svou rodinu předstihnout všechny paláce ve městě, zvláště pak první rodinu Medicejských. Skoro se mu to povedlo, akorát že jeho záměr dotáhli do vítězného konce právě ti, které chtěl trumfnout. Po finančním krachu rodiny Pitti totiž palác koupila Eleonora z Toleda, manželka Cosima I. Medicejského. Mírně parafrázujíc klasika bych řekla, že je „vobrovský a vošklivý“. Alespoň teda pro moje oko.
Palác Pitti stojí na druhém břehu Arna, na délku měří 205 metrů a je spojen se Starým palácem (radnicí) a palácem Uffizi kilometr dlouhou chodbou, která vede jako nástavba přes Starý most.
V paláci můžete shlédnout několik muzeí – muzeum stříbra, porcelánu, kočárů, kostýmů, moderní umění (aby bylo jasno – moderní znamená 200 let staré), pinakotéku a královské pokoje. Galerie Palatina je taková změť všeho možného, co Medicejští a jejich následovníci Lotrinští v průběhu staletí nasbírali, řazená systémem „všechny kulatý obrazy spolu“. Najdete tu obrazy například od Rafaela, Tiziana, Caravaggia, Rubense.

Palácové zahrady jsme navštívily v den Svátku práce, kdy všechno ostatní ve Florencii bylo zavřené, jak na potvoru bylo hnusně a poprchávalo. Čas k návštěvě zahrady jako stvořený… Zahrada je poměrně členitá, zbudovaná ve svahu. Od východu k západu ji protíná cypřišová alej lemovaná po obou stranách řadou soch, na západním konci zakončená jezírkem s ostrůvkem, na kterém stojí Oceánová kašna. Začátek května je zřejmě ve Florencii den „otevírání studánek“, protože toho 1. května nic, ale když jsme navštívily zahrady o pár dní později znovu, tak už všechny fontány stříkaly.

A úplně nejvtipnější byla fontána na dešťovou vodu - taková schodovitá zídka vysoká asi 70 čísel, zbudovaná ve svahu, nahoře tou zídkou vedl žlábek a každej „schod“ byl zakončenej chrličem, do kterýho ta voda ze žlábku tekla a chrlič ji plival o patro níž. Funguje pouze za prudšího deště :-)

Vstupné je rozdělené na 2 okruhy – interiéry (galerie a muzea v paláci) a exteriéry (zahrady a expozice přístupné z venku). Vstupné asi 13 a 10 euro myslím, ale protože celý komplex patří pod státní muzea, tak my jsme byly na kartičku.

Kostel svatého Vavřince (San Lorenzo)
Kostel sv. Vavřince stojí na základech jednoho z nejstarších kostelů ve městě (kolem r. 380). Raně křesťanský původ dodnes připomíná obrácená orientace chrámu, tedy s kněžištěm na západní straně. Původně sloužil kněz mši za věřícími, tedy čelem k nim a zároveň k východu.
Na začátku 15. století došlo k rozhodnutí kostel zásadním způsobem rozšířit. Giovanni di Bicci, otec legendárního Cosima, tehdy poprvé uvedl rodinu Medici do obecného povědomí jako velký mecenáš, když převzal náklady na postavení sakristie a přilehlé kaple transeptu. Není divu, že se kostel takto neoficiálně stal „rodinným“.
Atrakce kostela: dvě kazatelny od Donatella (Umučení a Vzkříšení), oltářní obraz Zvěstování od Filippa Lippiho a jeden z prvních Brunelleschiho stavitelských počinů – Stará sakristie. Brunelleschi se ke svému úkolu postavil v duchu své záliby v jednoduchých matematických zákonitostech a celá sakristie je taková óda na krychli, kouli a násobení.

Fasáda kostela zůstala navždy surová, neobložená. Protože papež (z rodu Medici samozřejmě), kterej to platil, chtěl mramor na obklad těžit v nejbližším lomu, stavitel Michelangelo chtěl nechat vydělat svému příteli, který též vlastnil lom na mramor, ale podstatně dál, a když se konečně tihle dva dohodli a postavila se dokonce silnice, po které se měl ten šutr vozit, tak se vzbouřili dělníci v kamenolomu. A bylo po ptákách.
Dále lze navštíviti přilehlý prostor kláštera s dvoranou a hrobem nejpopulárnějšího z Medicejských Cosima Staršího, zvaného Otec vlasti, a jeho přítele sochaře Donatella a knihovnu, kterou postavil Michelangelo.

Ke kostelu patří také ještě Nová sakristie a Kaple knížat, ale ty mají samostatný vchod se samostatným vstupným. Do kostela San Lorenzo se platí vstupné v ceně 3,5 euro.

Kaple Medicejských (Cappelle Medici)
Kaple Medicejských tvoří komplex tři kaplí, z nichž největší je Kaple knížat - megalomanské mauzoleum medicejských velkovévodů. Je vystavěna nad osmiúhelníkovým půdorysem a její kupole je v siluetě města nepřehlédnutelná. Kaple není dodnes dokončená a pořád se na ní pracuje. Je to obrovský, ponurý, obložený zeleným a rezavým mramorem od podlahy ke stropu a vykládaný všelijakejma drahokamama a polodrahokamama a musím říct, že něco tak ošklivýho se hned tak nevidí :‑)
Další z kaplí je Nová sakristie, kde jsou pohřbeni bratři Lorenzo a Giuliano Medicejští, dílo to Michelangela od architektury po sochařskou výzdobu a která zůstala jako nemálo Michelangelových děl nedokončená.
A dále pak podzemní krypta, kde jsou pohřbeni méně významní členové populární rodiny a kde je také vystaveno něco z medicejských pokladů. Vstupné asi 6 euro nebo zdarma na kartičku Amici degli Uffizi.

Klášter svatého Marka (Dormitorio di San Marco)
Klášter věnoval dominikánům Cosimo de´ Medici, když chtěl ulevit svému špatnému svědomí po pochybných obchodních transakcích. Budovu konventu postavil v letech 1437 – 1452 Michelozzo. Dodnes velkou část obývají mniši, ale ve starší části komplexu, kolem křížové chodby svatého Antonia, lze navštívit muzeum, kde jsou vystavena hlavně díla dvou florentských malířů a zároveň dominikánů – Fra Angelica a Fra Bartolomea. A v refektáři potom tradiční freska Poslední večeře – tentokrát od Ghirlandaia. Krátce před tím tentýž malíř vytvořil Poslední večeři v kostele Ognissanti a obě jsou jak když bouchne lis :-)

Hlavní atrakcí je ovšem prohlídka starých mnišských cel v 1. poschodí konventu. Každou ze strohých místnůstek (a že jich tam je!), velkou na dva kroky podél a tři napříč, vymaloval Fra Angelico spolu se svými žáky a pomocníky nějakou pěknou freskou. Samozřejmě s náboženským motivem – takže lze spatřit nepočítaně Zvěstování, Ukřižování, Narození, Klanění, Zmrtvýchvstání, Korunování atakdále atakdále. Pro Cosima de´ Medici jako velkého podporovatele konventu byla vybudována vlastní, dvojitá (inu papaláš) cela, kam často mocný potentát chodil rozjímat.

Jedna z cel patřila fanatickému kazateli Girolamu Savonarolovi, který koncem 15. století způsobil ve Florencii velké pozdvižení svými kázáními proti marnotratnému a neřestnému způsobu života. Na hlavním florentském náměstí – Piazza della Signoria – pořádal velkolepé veřejné „pálení marnivostí“. Na hranici kromě paruk, hudebních nástrojů, karet a zrcadel hořely také Boccacciovy a Petrarcovy knihy. Florencii pročesávaly hlídky dětské policie, které si zaznamenávaly a udávaly pohoršující události všeho druhu. Kdo s čím zachází, tím také schází. Netrvalo dlouho, Savonarola zvedl mandle mocným v čele s papežem, byl uvězněn, souzen, odsouzen a upálen.

Dále lze v prostorách kláštera navštívit knihovnu, v které jsou vystaveny ručně psané a ručně zdobené kancionály, graduály, antifonáře (a ještě jedny, ale nevzpomenu si a nevzpomenu) a také je tam naučná výstavka, jak a z čeho se míchaly ty zářivý barvy, v kterejch jsou ty zpěvníky vyvedený.

Klášter svatého Marka patří pod státní florentská muzea, zmateční otvírací doba, vstupné asi 4 euro (pokud se dobře pamatuju) a stojí za vidění. Přilehlý kostel zdarma. Fotit se tam nesmí nikde ani náhodou.

Palác Davanzati
V budově Palazzo Davanzati se zachoval významný středověký rodinný palác, který patřil florentské obchodnické rodině. Je klasický třípatrový, přičemž v přízemí se buď pracovalo nebo obchodovalo (nebo obojí) a v horních patrech bydlelo. Uprostřed paláce je dvorek a vnější schodiště, po kterém se do těch pater chodilo. Zdi pokojů jsou vyzdobeny nástěnnými freskami, které imitují nástěnné koberce. Místnosti jsou vybavené dobovým nábytkem, což jsou různé truhly nebo komody, stoly, židle, postele. Lze shlédnouti také koupelnu a záchody :-)

Mě samozřejmě nejvíce oslnil Papouščí sál, jehož zdi jsou kompletně vymalovány malinkými papoušky od podlahy až ke stropu.

Státní florentské muzeum, vstupné 2 eura, otevřeno krátce dopoledne.

Kostel Svaté Trojice (Santa Trinita)
Stavba pocházející z 11. století, původně stojící za hradbami města, patřila benediktinům. Později byl kostel přestavěn v gotickém slohu, fasáda pak ještě později ve slohu barokním.

Do tohohle kostela jsme se šly podívat na fresky Domenica Ghirlandaia, který vyzdobil jednu z kaplí. Původně chtěl bankéř Francesco Sansetti nechat vyzdobit výjevy ze života svého patrona svatého Františka jednu kapli v dominikánském kostele Santa Maria Novela, ovšem to mu samozřejmě neprošlo (dominikáni a svatý František! No, to byl nápad!), spokojil se tedy s kaplí v sousedním kostele Svaté Trojice.

Kostely ve Florencii, kromě těch největších, mají vstup volný, ale jsou zpravidla velmi temné. Částečně je to dáno obrovskými rozměry s malými okny a částečně úplně začazenými černými zdmi, takže na výzdobu není moc vidět. Na hlavní atrakce si ale můžete posvítit, pokud ovšem hodíte nějaký obolus do automatu, který to osvětlení sepne a pak můžete kratší nebo delší (záleží na hodnotě obolusu) obdivovat tu kterou pamětihodnost. I moc jsem chtěla vidět fresku „Stigmatizace svatého Františka“ v kapli Sansetti, tak jsem obětovala půleuro, rozsvítila si... a zamilovala se do chlapa z obrazu.
Teda nikoli do svatého Františka, ale do jednoho z pastýřů na oltářním obraze tamtéž. Hádejte do kterýho :-)

Florencie plná historickejch skvostů byla během 2. světové války zkázou prakticky nezasažená. Tedy až do roku 1944, kdy odcházející německá vojska vyhodila do vzduchu všechny mosty přes řeku Arno, kromě jednoho, toho nejstaršího a nejslavnějšího.

Starý most (Ponte Vechio)
Historie mostu sahá až do římské doby, kdy byl na nejužším místě Arna vystavěn přechod přes řeku. Původní stavby opakovaně strhávaly ničivé záplavy, ale florenťané je tvrdošíjně obnovovali, protože až do r. 1218 to byl jediná možnost, jak se dostat pěšmo, koňmo nebo vozmo na druhou stranu. V roce 1333 jedna ze zvláště výživných povodní strhla již kamenný most. O 12 let později byla zahájena nová stavba, která dala základ mostu, který se zachoval až do dnešních časů.

Na mostě se usadili a krámky postavili jircháři, prodavači ryb a hlavně řezníci. V polovině 16. století přes most postavil Vasari pro vládce Florencie slavnou chodbu, která vedla z paláce Uffizi do paláce Pitti. (Chodba prochází i kostelem Santa Felicita stojícího hned za mostem, takže se velkovévodská rodina mohla nenápadně a v soukromí účastnit bohoslužeb, čímž se stala Santa Felicita dvorním kostelem.)

Velkovévodovi při průchodu chodbou nad mostem ovšem řezníci velmi smrděli, tak je z mostu vyhnal a v krámkách se usadili nesmradlaví zlatníci a brusiči drahokamů, kteří jsou tam dodnes. Proto se také někdy Starému mostu říká most Zlatníků.

Svatý Minias na hoře (San Miniato al Monte)
Svatý Minias byl římský voják, který se stal křesťanem a poustevníkem a pro svou víru byl hozen šelmám do amfiteátru. Uvědomělý panter ho odmítl sežrat, proto byl Minias sťat, ale protože v té době byly zázraky běžně na pořadu dne, hrdě zvedl hlavu ze země, odebral se do své poustevny na kopci za řekou Arno a teprve tam zemřel. Na jeho hrobě byla zbudována nejprve svatyně a později, na počátku 11. století, benediktinský kostel s klášterem. Kostel byl v době středověku omylem považován za starou římskou stavbu, podobně jako baptisterium, jehož vnitřní výzdobu zde tvůrci úmyslně napodobili. Průčelí kostela je obloženo bílým a zeleným mramorem podle přísně geometrických vzorů. Na vrcholu štítu sedí orel, symbol to obchodníků se suknem, neboť právě tento cech stavbu kostela dlouho financoval.

Interiér je starý, krásný, zdobený a klasicky strašně temný a chvíli trvá, než se člověk, který dovnitř vejde z plného slunce, rozkouká. Ostatky svatého Miniata jsou uloženy v kryptě v zadní třetině kostela. Kostel je ukončen apsidou s mozaikou Trůnícího Krista, kterou si můžete za poplatek osvítit. (Anebo vydržte v kostele dostatečně dlouho, on nakonec do automatu někdo ty 2 eura hodí a dívat se pak můžou všichni.) Jinak vstup je volný a otevřeno je prakticky od rána do večera. Protože kostel stojí vysoko na kopci, je odtud také pěkný výhled na město.

Kostel svatého Ducha (Santo Spirito)
Stojí na druhém břehu Arna poblíž paláce Pitti a je to dvojče kostela svatého Vavřince (San Lorenzo). Jeho projekt vypracoval kdo jiný než Brunelleschi roku 1428 na žádost bohatých florentských rodin. Interiér této trojlodní baziliky představuje jeden z nejkrásnějších renesančních kostelů ve Florencii. Vyniká přesností proporcí - inu Brunelleschi. Jako závazná měrná jednotka posloužil kupolí zaklenutý čtverec s délkou strany 22 florentských loktů (1 loket = 0,5836 m). Prostřední loď se zakládá přesně na čtyřnásobné délce této „základní stavební jednotky“, klenební pole odpovídají čtvrtině, boční kaple polovině. Nástěnná okna se nacházejí ve výšce 22 loktů. Kostel má také krásnou sakristii, ale nepostavil ji Brunelleschi, nýbrž o něco málo později jeho pokračovatel Giuliano da Sangallo. Nepochybně se zde pak inspiroval Michelangelo, když stavěl Novou sakristii v San Lorenzu.

Ke kostelu patří augustiniánský klášter, do jehož zahrady se dostanete nenápadnými dveřmi v zadní levé části kostela. Z kláštera jsou dnes už jen zbytky, lze shlédnout refektář s dost poničenou freskou Poslední večeře od Andrey Orcagny.

Kostel Všech svatých (Ognissanti)
Kostel založili v polovině 13. století humiliáti, kteří se usadili u řeky Arno a vyráběli zde vlněné látky. Později kostel převzali františkáni, během doby byl několikrát přestavěn, dnes má barokní průčelí s majolikovým reliéfem korunovace Panny Marie.

Do tohoto kostela jsme se šly podívat na následující atrakce: fresky Domenica Ghirlandaia Madona s ochranným pláštěm (kterou Ghirlandaio namaloval v rodinné kapli slavného mořeplaveckého rodu Vespucci – dnes přeneseno) a Svatý Jeroným (ve své pracovně), Botticelliho fresku Svatý Augustin (ve své pracovně), náhrobek nejslavnějšího z Vespucciů Ameriga a náhrobek samotného velkého Sandry Botticelliho.

No, a ještě samozřejmě na další z florentských Posledních večeří, tu starší z Ghirlandaiových „dvojčat“. Tato prý byla inspirací Leonardu da Vinci. Obraz je plný symboliky a jinotajů, každý kus ovoce, stromu nebo ptáka má nějaký skrytý význam. Tak například meruňky symbolizují hřích, páv zase nesmrtelnost. Někde v půlce informační tabule jsem v tom měla už takovej hokej, že jsem si ji radši ofotila.

V polovině 13. století určovalo siluetu města kolem 170 legendárních a nechvalně vyhlášených obytných věží, které čněly do výše nad domy bohatých občanů. Měly obranný charakter a v průběhu bojů sloužily rodinám jako bunkry. Nezřídka docházelo k bojům mezi jednotlivými věžemi. Když se v r. 1250 ujaly vlády ve městě cechy, nechal „primátor“ kvůli ochraně lidu před těmito rodovými šarvátkami všechny věže zkrátit na maximální výšku 40 metrů.

Starý palác (Palazzo Vechio)
Středověká opevněná radnice se svou 94 metrovou dominantní věží stojí na hlavním florentském náměstí Piazza della Signoria, které od 14. století sloužilo jako shromaždiště při všech událostech veřejného a politického života. Při každé vhodné příležitosti k větší své nebo městské slávě postavili na náměstí nějaký pěkný pomník, takže dnes jich tam je celá sbírka. Jako třeba slavný Michelangelův David, dále Judita - Davidova kámoška v boji malých proti velkým, dále silák Herakles, Neptunova kašna, jezdecký pomník Cosima I., manýristický únos Sabinek, Perseus právě zvítězivší nad Medúzou a mnohé další. Většina nahrazena kopiemi, originály jsou před nepříznivým počasím poschovávány po různých muzeích.

Palác byl postaven v letech 1299 – 1314 podle projektu Arnolfa di Cambia jako sídlo městské správy. Jednaly v něm ústřední orgány městské republiky a volení úředníci zde mohli i přenocovat. Palác je opevněný proto, aby jim zaručil bezpečnost před případnými útoky i ze strany vzbouřeného lidu. Jak šel čas a jaký vál politický vítr, měnil se i název paláce. Takže se mu říkalo Panský, Lidový, Vévodský... Poslední z názvů, tedy Starý, se uchytil po té, co vládnoucí rodina přesídlila za řeku Arno do „nového“ paláce Pitti.

V čase tísně se rozhoupal na zvonici paláce velký zvon, pro jeho bučivý tón zvaný „Kráva“. Když se Florencií rozhlaholil, bylo povinností všech mužů nad 14 let shromáždit se ve svých čtvrtích a potom odpochodovat se svou korouhví na Piazza della Signoria a vytvořit tak sněm, parlamento. Obvykle při takové příležitosti občané potvrdili, že se jich dostavilo víc než dvě třetiny celkového počtu, načež byli požádáni, aby schválili ustavení nouzového výboru, který obdržel plnou moc ke krokům, jež město vyvedou z tísně.

Ve Starém paláci dnes částečně sídlí městská rada a částečně muzeum. Za prohlídku stojí krásně zdobené sály. Vstupné 6 euro, otevírací doba do pozdních večerních hodin.

Národní muzeum Bargello
Původně sídlo podesty – hlavy města, potom komunální palác, sídlo městského drába (odtud jméno Bargello), ještě potom soud a vězení, prostě taková „all inclusive“ městská budova. Na nádvoří se až do druhé poloviny 18. století popravovalo. Dnes zde sídlí Národní muzeum (sochařství a řemesel). Vnitřní dvůr je ze tří stran lemovaný ochozem a všude kolem na zdech je plno erbů všech těch podestů, soudců i městských čtvrtí, kterým palác sloužil.

Hlavními atrakcemi sbírek jsou plastiky od Donatella, Michelangela, Ghibertiho či Giambologny jako například sv. Jiří z tabernáklu v Orsanmichele (Donatello), oblíbený florentský hrdina David (Donatello, Verrochio) nebo soutěžní reliéfy Obětování Izáka ze zakázky na dveře Baptisteria (Brunelleschi, Ghiberti).

Otevřeno dopoledne, vstupné 4 euro, na kartičku Amici degli Uffizi zdarma.

Galerie Accademia
Florentskou uměleckou školu založil Cosimo I. a vyučovalo se v ní kreslení, malba, sochařství a architektura. Časem se v jejích prostorách nashromáždila rozsáhlá umělecká sbírka. Hlavní atrakcí jsou ovšem Michelangelovy sochy (vetšinou tedy polotovary), mezi nimiž numero uno je originál pětimetrové sochy Davida, který původně stál před Starým palácem na náměstí Signoria. Říkala jsem si, kopie nebo originál, je to šumafuk, ale není. Originál je pěknější :-)

Davida vysochal Michelangelo ze staršího „zkaženého“ (a tudíž k sochání nevhodného) mramorového bloku a původně měl být umístěn na opěrném pilíři v katedrále Santa Maria del Fiore. Jenže Michelangelo to trochu přepískl s rozměry a taky pro církevní stavbu nebyl David dostatečně oblečený, proto bylo vybráno náhradní umístění a to před vchodem do radnice jako symbol svobodného a republikánského smýšlení města. (Další Davidovu kopii najdete ještě na druhém břehu Arna na vyhlídkové plošině. Je to prostě městský hrdina.)

Kromě Michelangelových výtvorů lze v Akademii shlédnout něco renesančního toskánského malířství, sbírku pozdně gotických oltářních obrazů, sbírku hudebních nástrojů, „sál plastik“, kde se na jedný velký hromadě válejí sádrové odlitky Římanů, andělíčků a jiných trpaslíků, podle kterých se učí studenti malovat a sochat, za kterýmžto účelem jsou skulptury pokryty množstvím „záměrných“ černých bodů, takže vypadají, že právě přestály epidemii neštovic.

Vstupné do Akademie cca 10 euro, za příplatek si lze rezervovat vstup na určitou hodinu, vstup volný na kartičku Firenze (3 denní permanentka na hlavní florentské atrakce) nebo kartičku Amici degli Uffizi, otevřeno vesměs od nevidím do nevidím (kromě pondělí). Vedle katedrály a galerie Uffizi třetí atrakce, kde se stojí dost nechutná fronta.

Kostel svaté Anunciáty (Santissima Annunziata)
Stojí kousek od Akademie a založil ho v r. 1250 řád servitů. Zvenku je to mimořádně ošklivé, hlavně kupole, ale naštěstí je to vidět jen odněkud z výšky, z úrovně ulice v těch úzkejch uličkách daleko a vysoko nedohlédnete. Kostel je zasvěcen Panně Marii, která má uvnitř opravdu pompézní svatostánek.

V kostele došlo k mnoha zázrakům, z nichž první se udál hned 2 roky po založení, kdy anděl přes noc vytvořil (nedokončenou) fresku Zvěstování. Z kostela se tak záhy stalo oblíbené poutní místo a kostel musel být postupně stále zvětšován a zvětšován... Nedostatek místa byl způsoben postupně neúnosnou praxí vystavování darů. Bohatí občané i cizinci měli právo dát průchod své zbožnosti formou věnovaných podobizen, zhotovených z vosku a lepenky v životní velikosti, oblečených do skutečných šatů, nezřídka na koni a v plné zbroji. Když došlo místo na podlaze, začaly se tyto voti zavěšovat na lana z krovu kostela. Po té, co došlo k několika úmrtím účastníků mší, na které se občas nějaký ten dar zřítil, byl pro přijímání a vystavování voti vybudován zvláštní prostor.

Výzdoba kostela barokní, tma jak v hrobě, vstup volný, otevírací doba krátce k večeru.

Špitál neviňátek (Ospedale degli Innocenti)
V roce 1419 cech obchodníků s hedvábím poskytl peněžní prostředky na stavbu prvního sirotčince v Evropě. Jeho jméno připomíná nevinné oběti betlémského vraždění neviňátek. Odpovědným stavitelem byl jmenován Filippo Bruneleschi (Ha! Už zase!) Autorem deseti terakotových tondi, které zdobí arkádové průčelí, je Andrea della Robia. V roce 1445 sirotčinec zahájil provoz a v těžkých dobách zde nacházelo domov i kolem 1000 sirotků.

Nejen první sirotčinec v Evropě, ale také první babybox v Evropě. Nechtěné dítko bylo možno odložit do mísy skrz mříž v okénku a zatahat za zvonec. Tento babybox byl užíván až do poloviny 19. století.

Budova dodnes slouží svému účelu - pod jednou střechou nabízí dvoje jesle, jednu školku, tři rodinné domky určené pro svěřené děti a matky v nouzi a pobočku Unicefu. V prvním podlaží lze navštíviti menší, nikoli ovšem významem, pinakotéku.

A tím jsme završily naše dvanáctidenní florentské putování. Viděly jsme hodně, ale úplně všechno ne. Například Masacciovy fresky v kostele Santa Maria del Carmine, Michelangelovo muzeum, Poslední večeři od Andrey del Sarto, pinakotéku ve Špitálu neviňátek a ani kousíček z Danteho (vlastně kousíček jo, navštívili jsme, tak trochu neplánovaně, kostel, v kterém je pochována Beatrice).
Na kartičku Amici degli Uffizi jsme měly ještě vstup do Medicejských venkovních sídel, tak porůznu roztroušených na všechny světové strany pár desítek kilometrů kolem Florencie, tak ty jsme taky neviděly.

Zato máme plán pro někdy příště, tentokrát trasu s trochou gotiky: Pisa – San Gimignano – Siena.

Arrivederci Toscana!

Fotogalerie

Rozcestník