FOTKY Z CEST

www.lerl.info/gallery

Řím

9. – 18. května 2015

„Mille viae ducunt hominem per saecula Roman“ praví známé pořekadlo. A je pravdivé. Dva roky jsme si s mámou plánovaly cestu po Toskánsku, abychom letos začátkem května dorazily do Říma.

Odjezd byl mírně dramatický, neb na pražském letišti nás uvítala cedule „odlet zrušen“. Předchozí den na letišti Fiumicino totiž trošku hořelo. V nějaký restauraci teda, ne že by lehla půlka letištní budovy popelem, o čemž jsme neměly ani tucha a když jsem se dívala v noci na odlety, tak tam náš let ještě normálně visel. Jak se později ukázalo, naše babička, náruživá televizní divačka, naopak byla o požáru informována velmi přesně, ale nechtěla nás prej plašit :-)

Nejbližší volný let o 24 hodin později… Takže telefonát do Itálie, jestli nevadí, že dorazíme až další den (pan domácí uměl anglicky asi jako já italsky, takže rozhovor probíhal ve stylu – nou flajt, tumorou, oukej), přebukovat letenky a s kuframa zas zpátky domů. Druhý pokus o odlet byl již úspěšný, a tak jsme večer šťastně usínaly ve stínu katedrály Panny Marie Sněžné.

DEN 1.

Slunné italské ráno, pouliční hluk a záhořovo lože nás poměrně brzo vyhnaly z pelechu. Prohlídku Říma jsme zahájily návštěvou Kolosea a přilehlých antických ruin. Jednak byly nejblíž a druhak, i když jsme měly předsevzetí odjet na cesty s podrobným itinerářem, nezadařilo se. Tahle atrakce zabere celý den, takže pro dnešek jsme měly tím pádem vystaráno a večer se pak už další program vymyslí.

Komu se nechce trčet v obligátní frontě k pokladně, může si o 100 m dále zakoupit vstupenku u vchodu na Palatin, kde žádná fronta není a ke Koloseu se vrátit. Učinily jsme tak i my.

Koloseum
Amfiteátr císaře Flavia v dolíku mezi třemi římskými pahorky – Palatinem, Esquilinem a Celiem – se začal stavět v r. 72 za císaře Vespasiána na místě bývalého Neronova umělého jezera. Římská doba byla vůbec tak trochu megalomanská a některé její epochy byly ještě o něco megalomanštější. Takže za vlády Nerona bylo celé širé okolí zastavěno jedním obrovským palácem (včetně toho jezera). Nové stavební parcely se pak získávaly poměrně častými požáry.

Eliptická stavba měří 188 m v podélné a 156 m v příčné ose, má 4 patra o celkové výšce téměř 50 m a když ho obejdete kolem dokola, budete mít v nohách víc jak půl kilometru. Vpravdě kolosální :-)
Do dnešního dne se z původní stavby dochovaly asi 2/3. Obklady z bílého mramoru byly rozebrány v průběhu staletí (hlavně k větší církevní slávě) a o jejich existenci dnes svědčí jen díry ve zdivu, které po nich zbyly, díky čemuž Koloseum vypadá jak po útoku šíleného ostřelovače.

Kromě klasických soubojů lidí a zvířat ve všech možných kombinacích se v aréně odehrávaly celé pozemní i námořní bitvy (aréna se nachala napustit vodou).

Že tento největší středověký kamenolom nakonec neskončil srovnán se zemí, vděčíme křesťanským mučedníkům. R. 1744 byl na jejich památku v aréně postaven bronzový kříž, čímž byla stavba uchráněna od dalšího plenění.

Palatin a Forum Romanum
Po prohlídce Kolosea jsme zamířily na Palatin, takový římský Říp, kde Romulus položil základní kámen města a státu. Jak šla staletí, stal se pahorek vyhledávaným bydlištěm římské smetánky.

Tam, kde se Palatin začíná svažovat k Foru Romanu, stojí Titův oblouk a na něm je vyobrazeno moje „must see“ dnešního dne – vítězní Římané odnášejí poslední z židovských posvátných předmětů, menoru, ze zničeného Druhého chrámu.

Základy Fora Romana, původně neúrodného a nezdravého údolí mezi Palatinem a Kapitolem, položil etruský král Tarquinius Priscus tím, že vybudoval pramatku světové kanalizace - Cloacu Maximu. Na místě bažin pak vyrostlo centrum obchodu, státní správy, soudnictví, náboženství, bankovnictví, politiky, hyde park, volební síň, paradeplatz, pohřebiště i vězení…
Tak například v Saturnově chrámu uchovávali státní poklad, v Tabulariu sídlil státní archiv, chrám Castora a Poluxe sloužil zároveň jako cejchovní úřad, který uchovával státní míry a váhy, v Kurii se scházel senát a v Juliově bazilice zasedal tribunál „sta mužů“ (centumviti), který projednával majetkové a dědické spory.

Zdá se, že nic nového pod sluncem, některé problémy dneška se táhnou již od starověku. V Kurii, shromaždišti senátu, je vystaven reliéf, který zobrazuje promíjení daní občanům a seznamy dlužníků jsou za přítomnosti císaře spalovány.

Centrální svatyní Fora byl chrám bohyně Vesty, kruhová stavba o průměru 15 m, vchod situovaný na východ symbolizoval spojení Vestina ohně a Slunce jako zdroje života. Uprostřed konické střechy byl otvor pro odvádění kouře. V chrámu totiž hořel posvátný oheň, symbol věčnosti Říma. Vždy na římský Nový rok si jej Římané přinášeli do svých čerstvě uklizených a vyčištěných domovů. Jak říkám, nic nového pod sluncem :-)
Oheň opatrovaly nejprve královy dcery, později byl tento úkol přenesen na šest kněžek. Vestálky, dcery z předních patricijských rodin, vstupovaly do kultovních služeb v šesti až deseti letech, v kněžské službě zůstávaly 30 let a byly zavázány k cudnosti. Porušení slibu mělo za následek smrt. Na oplátku měly významná privilegia, nepodléhaly nadále otcovskému dohledu, disponovaly značnými finančními prostředky a požívaly velké vážnosti. Kromě ohně střežily Vestálky další posvátnosti, jako například sochu Minervy, kterou přivezl Aeneas z Tróje.

Odpolední sluníčko nenápadně připalovalo a začínala jsem tušit, že jsem udělala vážnou chybu, když jsem se ráno nenamazala. Zatímco Palatin je příjemně stinný, zarostlý borovicemi, v údolí to pěkně praží. A není úniku. Teda je, ale jen skrz jednosměrné turnikety.

Kostel Panny Marie na Oltáři nebes (S. Maria in Aracoeli)
Z Fora Romana jsme se pak vyšplhaly na Kapitol a na chvíli zašly užít stínu do kostela Panny Marie na Oltáři nebes. Stojí na místě, na kterém Sybila z Tibutinu prorokovala císaři Augustovi Kristův příchod.

To bych ještě skousla, ale že ji císař nedal vzápětí shodit ze skály, alébrž na onom místě nechal postavit Oltář nebes, to se mi zdá přece jen už trochu divoké :-)

V kostele je pohřbena sv. Helena, matka Konstantina Velikého. Ve středověku se pak bazilika stala politicko-náboženským centrem. Jednal zde parlament a konaly se městské svátky.

V kapli vedle sakristie je k vidění zázračné Jezulátko z Aracoeli, kterému děti z celého světa píší svá přání. 60 cm vysoká soška je vyřezaná z olivovníku z Getsemanské zahrady. Teda byla, vystavená je jen kopie, originál byl ukraden v r. 1994. Kostel patří františkánům.

V kostele se zrovna schylovalo ke svatbě. Akorát jedna malá družička odmítala rozhazovat květiny, hystericky se sápala po mamince a vůbec svatbu bojkotovala. Dvacet svatebčanů ji půlhodiny přemlouvalo, zatímco nevěsta se pekla na sluníčku před kostelem. Nakonec se družička uvolila rozhazovat květiny v doprovodu maminky, nevěsta se mohla vdát, zazvonil zvonec a pohádky byl šťastný konec.

Kapitol
Nejslavnější ze sedmi římských pahorků, má dva vršky. Na jednom z nich stával chrám Junony napomínající. Juno Moneta platila za ochránkyni zásob a v jejím chrámu byla původně římská mincovna, od jejího jména se odvozuje název pro peníze v řadě evropských jazyků. (Dnes zde stojí kostel S. Maria in Aracoeli.) Na protějším vršku pak býval chrám Jupitera Kapitolského.

Současná podoba kapitolského náměstí pochází z pera Michelangela Buonarrotiho, který ho navrhl na přání papeže Pavla III. Ústřední jezdecká socha Marka Auerelia z 2. století, která sem byla přemístěna z Lateránu, jako jediná přežila bez úhony vlnu ničení pohanských památek, protože se obrazoborci domnívali, že na koni sedí křesťan-friendly císař Konstantin. Pověst praví, že až ze sochy zmizí všechno zlato, nastane soudný den. (Na náměstí dnes stojí replika, originál je uchováván v Novém paláci - Palazzo Nuovo tamtéž).

No, a touto poslední atrakcí jsme zakončily dnešní putování. Kapitolská muzea jsme si nechaly na někdy příště, ale už na ně nedošlo. A Mamertinský žalář a Tarpejskou skálu jsem taky neviděla…

DEN 2.

Vatikánská muzea jsme původně měly v plánu navštívit až někdy později, ale protože jsem byla líná se namazat, spálila jsem si předchozí den docela fest ruce. Takže program na další den byl ložený – kamkoli do stínu a chládku. Do Vatikánu jsme se dopravily výhodně metrem. Řím má linky dvě, jedna vede SJ směrem z Ostiense, druhá pak JZ, křižují se na vlakovém nádraží Termini. Obě historické centrum víceméně míjí, čemuž se není co divit, kam v Římě kopnete, tam narazíte na nějakou pamětihodnost. Třetí linka je výstavbě.
Vlaky metra jezdí opačným směrem než u nás, na což jsem si za těch 10 dní tak úplně nezvykla :-) Cestující jsou poměrně drsní. Z cesty zásadně neuhýbají, a to ani když stojí ve dveřích. Místní jsou zvyklí, takže začínají vystupovat, ledva se metro rozjede, jinak to nestihnou.

Vatikánská muzea
Do Vatikánských muzeí se stojí nechutná fronta. Kdo není lakomá Barka, rezervuje si vstupenky na určitou hodinu nebo se nechá protáhnout přes pokladny všudypřítomnými naháněči organizovaných prohlídek. Já lakomá Barka jsem a už jsem v tý frontě kdysi stála a to byla delší a nebylo to nakonec tak hrozný. Tak jsme se zařadily. Jenže tentokrát se to nějak nehýbalo. Nakonec to vyšlo na 2 hodiny, vopruz, no…

Ve Vatikánských muzeích jsem minule byla s teenagerem, takže jsme strávili více času v egyptských a etruských sbírkách a méně v pinakotéce. Tož jsem si to hodlala pro tentokrát vynahradit. Taktéž Raffaelovy sály byly krásné. Jedna z fresek zobrazuje legendu o bolsenském zázraku. Kněz Petr z Prahy, pravděpodobně 2. kanovník vyšehradské kapituly a poradce českého krále, sloužil r. 1263 na své cestě z Říma v Bolseně mši a zapochyboval o přítomnosti Krista na oltáři. Když však rozlomil hostii, vytryskla z ní jasně červená krev a potřísnila oltářní plátna. Na památku této události se slaví 11. srpna svátek Božího těla.

No a samozřejmě zlatý hřeb dne – Sixtinská kaple. Akorát, že jsem se na ni tak těšila, vytiskla jsem si detailní popisky všech fresek, a pak jsem je nechala doma v šuplíku (smajlík tlučící hlavou do zdi).

„Vousiska k nebi, vyvrácený týl na samém hrbu, prsa ptačí stvůry, a jak ten štětec pořád stříká shůry, už mi tvář celou vydláždil. A tak i mozek sám rodí jen zmetky, na víc nemá síly: těžko se z křivé hlavně střílí! A proto braň, můj milý, mé mrtvé dílo a mou pověst s ním: já nejsem malíř a sem nepatřím!", napsal Michelangelo, když po čtyři roky maloval stropní fresky v Sixtinské kapli. Neměl pravdu. Sixtinská kaple je krásná, krásná, krásná...

Michelangelo maloval technikou „buon fresco“, nanášením barev na ještě vlhký podklad. Nejdříve si připravil na tvrdý papír náčrt, obrysy propíchal špendlíkem, pak přiložil papír na strop a vzniklými vpichy foukal mleté dřevěné uhlí, aby se náčrt přenesl na vlhkou omítku. Po té šablonu vymaloval.

Již 50 let po dokončení stropu saze ze svíček a kamen zatemnily barvy a zatékající dešťová voda způsobila trhliny a vykvétání solí. V r. 1980 započaly komplexní restaurátorské práce. Po důkladných chemických a fyzikálních průzkumech, za podpory kamer, počítačů a nácviku čištění v laboratoři, byly fresky omyty speciálně vyvinutým čistícím prostředkem. Působením tohoto roztoku staletí staré usazeniny sazí, špíny a fermeže nabobtnaly a po té mohly být setřeny. Několik málo míst malovaných na suchou omítku bylo nejprve zafixováno roztokem akrylové pryskyřice a po té očištěny tvrdým štětcem a organickými prostředky bez obsahu vody. A tak kaple zas září barvami, jako kdyby umělec odložil štětec včera a ne před 503 lety.

Kromě stropu vymaloval Michelangelo ještě oltářní stěnu freskou Posledního soudu. Má přes 200 m2 a zobrazuje 390 postav, včetně autorova portrétu. Mnohé postavy byly původně nahé, což se později nesetkalo zrovna s pochopením a na příkaz papeže Pavla IV. musel Daniele da Volterra nahotu zakrýt, čímž vešel do dějin umění jako malíř kalhotek.

Tajný tip: pokud chcete navštívit také chrám sv. Petra, ze Sixtinské kaple vedou dva východy. Vlevo pro sólo návštěvníky zpět do muzeí, k pokladnám a východu, vpravo pro organizované výpravy. Tímto pak sejdete přímo k chrámu a vyhnete se tak čekání v další dlouhý frontě. Stačí se jen nenápadně přidružit k nějaký vhodný výpravě (mezi černochy či Asiaty budete asi nápadní). Popravdě mi není jasné, proč tudy nemůže jít i sólo návštěvník, protože jediný, proč se stojí do baziliky ta fronta, jsou rentgeny. A skrz ty se jde i při vstupu do Vatikánskejch muzeí, takže prověření už stejně jste.

I my jsme měly v úmyslu vzít to zkratkou, jenže nějak jsme v muzeu strávily víc času, než jsme původně plánovaly a v pět odpoledne nemělo smysl pouštět se do větších akcí, protože chrám zavírá v šest a kromě toho jsme chtěly i nahoru na kupoli. Takže jsme to pro tento den zabalily a vyrazily metrem zpět domů.

DEN 3.

Ráno jsme se vydaly opět do Vatikánu, abychom dokončily, co jsme včera nestihly. Do chrámu stála fronta přes půl náměstí, ale hýbala se podstatně rychleji, takže za 20 minut jsme už dusaly po schodech nahoru na kopuli. Ne teda úplně od nuly, na úpatí kopule vás doveze výtah. Než se vnoříte do útrob klenby při cestě na sám vrchol, můžete si z ochozu prohlédnout mozaiky „království nebeského“ v kupoli, taktéž pohled dolů do baziliky je impozantní.

Hlavní chrámová kopule byla postavena podle Michelangelova návrhu. Je 93 vysoká a má vnitřní průměr 42,56 m. Původně měla kopírovat tvar koule, později byla její výška prodloužena o 1/6. Dokončení se Michelangelo nedožil. Není se co divit, když se ujal její stavby, bylo mu 71 let.

Z ochozu na úpatí kopule do lucerny na jejím vrcholu už musíte po svých. Schody vedou mezi vnitřním a vnějším pláštěm. Z vyhlídky je vidět do Vatikánských zahrad, komplexu Vatikánského paláce a zvláště pěkný je pak pohled na Svatopetrské náměstí.

Průčelí baziliky je zakončeno balustrádou se 13 sochami – Krista, svatého Jana Křtitele a 11 apoštolů. Chybí socha svatého Petra, která je umístěna dole na náměstí.

Cestou dolů z kopule jsme si udělaly přestávku na svačinu na střeše baziliky, ještě jednou se pokochaly výhledem na město a poslaly pozdravy domů. V prodejně suvenýrů si totiž můžete koupit pohled, známku s papežem a všechno to pak vhodit do vatikánské poštovní schránky tamtéž :-)

Chrám sv. Petra
Svatopetrský chrám stojí nad hrobem muže, který v 1. století zemřel za svou víru mučednickou smrtí: apoštol Petr byl ukřižován a pohřben asi v roce 64 n. l. na pahorku Vaticanus na pravém břehu Tibery, kde stával Neronův cirkus. V okolí skromného hrobu při via Cornelia vyrostla postupem času rozsáhlá nekropole.

Hrob sv. Petra se brzy stal poutním místem. O 250 let později křesťanský císař Konstantin nechal část pohřebiště zrušit, odkopal vršek kopce a nad hrobem galilejského rybáře, kterému Kristus svěřil klíče od království nebeského, vystavěl baziliku, která pak přečkala více než 12 století.

Kostel, který viděl Karel IV. při své korunovaci římským císařem 5. dubna 1355, není tím kostelem, který vidíme dnes. Z Konstatinovské pětilodní basiliky se prakticky nic nedochovalo, ale z archeologických nálezů, starých vyobrazení i středověkých zpráv poutníků ji lze téměř úplně rekonstruovat. Kostel nejvíce zchátral během exilu papežů v Avignonu. I přes částečné opravy byla stavba na konci 15. století v havarijním stavu. Papež Julius II. proto rozhodl o jejím stržení a pověřil Bramanteho novou výstavbou. Základní kámen prvního z pilířů nového kostela byl položen 18. dubna 1506.

Chrám sv. Petra se stavěl 120 let a definitivně dokončen byl až v 18. století. Za dnešní podobou stojí čtyři umělci: renesanční architekt Bramante zadal monumentální měřítko stavby, otec manýrismu Michelangelo je autorem křížení a kupole, Maderno postavil raně barokní loď chrámu a pozdně barokní Bernini vyprojektoval náměstí před kostelem a vyzdobil chrám baldachýnem nad hrobem sv. Petra a Cathedrou Petri, papežským oltářem v závěru chrámu.

Do chrámu vedou patery dveře, z nichž ty pravé, Porta Santa, se otevírají jen jednou za 25 let ve Svatý rok. Prostřední portál, práce renesančního florentského sochaře Filareta, pochází ze staré basiliky.

Ve vestibulu ještě stojí za pozornost Giottova mozaika „Navicella - Lodička“ nad středním portálem. Taktéž pochází ze starého chrámu a zobrazuje Ježíše kráčejícího po vodách.

Jednou z hlavních atrakcí chrámu hned v první pravé kapli je Michelangelova Pieta. Od útoku v r. 1972, při kterém Marie přišla o nos, je chráněna pancéřovým sklem.

Autorem bronzové sochy sv. Petra ze 13. století je pravděpodobně Arnolfo di Cambio. Když papež Pius IX. udělil 50 dní odpustků pro každého, kdo se vyzpovídá a pak sochu políbí, netušil, jak vážně ohrozil existenci tohoto uměleckého díla. Sochu poznáte podle ohlazené pravé nohy, kterou dodnes líbají milióny poutníků.

Hlavní atrakcí je pak samozřejmě hrob sv. Petra, nad nímž stojí Berniniho bronzový, 20 m vysoký baldachýn. Zadavatel – papež Urban VIII. pro jeho dokončení nechal strhnout a roztavit ozdoby z Pantheonu, čímž si vysloužil posměšek Římanů: „Co nedokázali Barbaři, dokázali Barberini“.

Dále pak další Berniniho práce – Cathedra Petri v apsidě, bronzové křeslo, které ukrývá nejvznešenější relikvii kostela, stolec sv. Petra (ve skutečnosti pochází buď ze 4. století či se jedná o dřevěný trůn pro korunovaci císaře Karla Holého, názory se různí). Stolec podpírají čtyři církevní otcové – sv. Ambrož a sv. Augustin za církev západní a sv. Atanáš se sv. Janem Zlatoústým za církev východní.

Kostel samozřejmě ukrývá mnoho dalších relikvií, např. kus Kristova kříže, Veroničinu roušku, kopí sv. Longina či hlavu sv. Ondřeje. Sochy světců, k nimž se tyto relikvie vztahují, jsou umístěny ve výklencích čtyř sloupů nesoucích hlavní kopuli.

Chrám byl veřejnosti bohužel přístupný jen na úroveň křížení hlavní lodě a transeptu. Takže do krypty jsem se nedostala a taktéž jsem neviděla oltář sv. Václava, který původně stával ve staré bazilice a založil jej olomoucký biskup Hynek. Oltářní obraz nechal zřejmě namalovat Karel IV. při své korunovaci císařem.

Kromě papežů, kardinálů a mučedníků je v chrámu pohřbeno i několik světských mrtvol, například Ota II. či poslední Stuartovci.

Svatopetrské náměstí
Elipsovité náměstí před kostelem taktéž navrhoval Bernini. Je lemováno čtyřmi řadami dórských kolonád. Egyptský obelisk z růžové žuly uprostřed náměstí podle tradice představuje spojovací článek mezi antikou a křesťanstvím, neboť v jeho patě se má nacházet Caesarův popel a ve špičce pak relikvie kříže. Obelisk je bez hieroglyfů a údajně nikdy nebyl vyvrácen či přeražen. Po jeho stranách stojí dvě žulové fontány (Maderno, Bernini). Poblíž fontán jsou v dlažbě vyznačena místa, z kterých se čtyřnásobná řada kolonád jeví jako jediné sloupořadí.

Z náměstí jsme se pak vydaly zpět domů cestou poutníků (akorát teda v obráceným gardu) přes Květinové pole, náměstí a druhou z římských středověkých tržnic. Bronzová socha Giordana Bruna uprostřed Campo dei Fiori připomíná temné stránky minulosti, v době inkvizice se zde konaly veřejné popravy. Na podstavci památníku najdeme též reliéf Mistra Jana Husa. Kousek za náměstím pak vykopávky Area Sacra di Largo Argentina, jehož čtyři chrámy, jedna kruhová a tři pravoúhlé stavby pochází z dob římské republiky (3. a 2. stol. př. n. l.). No a to už jsme prakticky na Benátském náměstí pod Kapitolem.

Kostel sv. Kosmy a Damiána (Santi Cosma e Damiano)
Značně ušoupané jsme ještě krátce navštívily kostel sv. Kosmy a Damiána, kterýžto je přistavěn k Romulovu chrámu na Foru Romanu. Po barokní přestavbě a zvýšení podlahy o 7 m kvůli prosakující spodní vodě byl starý vchod, který vedl skrz Romulův chrám, uzavřen a byl vybudován nový vchod na druhé straně z ulice Via dei Fori Imperiali.

Mozaika zdobící apsidu pochází z 6. a 7. století. Uprostřed je vyobrazen Ježíš. Cestu k němu blokuje řeka Jordán, symbol křtu. Napravo od Ježíše představuje svatý Petr svatého Kosmu a vlevo svatý Pavel představuje svatého Damiána. V dolní části mozaiky průvod ovcí směřuje z Betléma a Jeruzaléma k božskému jehněti. Kolem něj pramení čtyři řeky života - Píšón, Gíchón, Eufrat a Tigris.

DEN 4.

Pro dnešní den jsme zvolily trochu úspornější program, protože jsme chtěly vyrazit na večerní focení. Zahájily jsme obvyklým pochodem smět Koloseum. První zastávku jsme učinily v kostele sv. Petra v řetězech.

Kostel sv. Petra v řetězech (S. Pietro in Vincoli)
Kostel postavený v 5. století n. l. byl původně zasvěcen Petru a Pavlovi, ale po té, co papež Lev veliký získal od císařovny Euxodie zaručeně pravé řetězy, kterými byl apoštol Petr spoután v jeruzalémském žaláři, byl Pavel z názvu kostela vyškrtnut.

Hlavní atrakcí trojlodní baziliky jsou samozřejmě ony řetězy a pak náhrobek papeže Julia II. od Michelangela. Ústřední postavou náhrobku je sedící socha Mojžíše. Starý, nicméně stále svalnatý muž s mohutným plnovousem pod paží svírá Desatero a zadumaně hledí vlevo. Z čela mu raší dva rohy, které vznikly chybou v překladu :-) Hebrejský originál příběhu totiž neobsahuje samohlásky. Takže výraz „q r n“ lze přečíst jako qeren neboli roh, či qaran, což znamená zářit. Jisto je tedy, že Mojžíš se vrátil ze Sinaje se znamením, ale jestli to byly rohy nebo svatozář, zůstane tajemstvím.

Podle původního projektu se mělo jednat o velkolepé dílo s bezmála 40 sochami, Mojžíš měl být jen jedna z okrajových postav.

Císařská fóra (Fori Imperiali)
Z kostela jsme pak pokračovaly přes Císařská fóra. Na konci republiky stavební parcely na Foru Romanu došly. Proto Caesar zahájil stavbu nového prostranství v těsném sousedství směrem k Martovu poli. Jeho vzoru následovali další imperátoři, takže v řadě pak postupně vyrostlo Augustovo, Neronovo, Vespasiánovo a Trajánovo fórum. Vznikl tak obrovský komplex veřejných staveb, který poskytoval přístřeší centru politické, administrativní, soudní a hospodářské moci. Spolu s římskou říší pak zmizela na staletí i Císařská fóra. Znovu přišla na svět, když Mussolini nechal zbourat středověkou čtvrť pro nový bulvár spojující Benátské náměstím a Koloseum, kde se pořádaly nacistické parademarše. Dnes se po obou stranách rušné dopravní tepny rozkládá archeologický park, výzkum stále probíhá.

Zdárně jsme se prokousaly přes dopravní blázinec na Benátském náměstí. Přecházet římské ulice není nic pro slabší povahy. Barvy na semaforu se berou jen jako doporučení. Do vozovky je třeba vstoupit neohroženě, nehledět nalevo ani napravo a hlavně nezastavovat. Jakmile přibrzdíte, vyhodnotí to řidiči jako signál, že mohou jet. Také se nenechte znervóznit, že blížící se auta a motorky nezpomalují. Nakonec to všichni včas ubrzdí, žádné mrtvoly se na přechodech neválí.

Želví fontána (Fontana delle Tartarughe)
Z Benátského náměstí jsme zamířily změtí křivolakých uliček směrem k Tibeře. Cestou jsme se zastavily u renesanční Želví fontány od Giacoma della Porty a Taddea Landiniho na náměstí Mattei. Želvy byly do sousoší doplněny až v polovině 17. stol.

Kostel sv. Bartoloměje (Chiesa di S. Bartolomeo)
Židovskou čtvrtí jsme došly na nábřeží a odtud po druhém nejstarším římském mostě na Tiberský ostrov. Ve starověku byl ostrov i na něm stojící chrám zasvěceny bohu lékařství Aeskulapovi. Ostrov je totiž takové dost šikovné místo pro zřízení karantény. Dnes tu stojí nemocnice Milosrdných bratří a kostel sv. Bartoloměje, který nechal v r. 955 císař Otto III. postavit pro svého přítele Vojtěcha Slavníka. Tělesné ostatky světce, část ramene a rukou, jsou dodnes uchovávány v kapli sv. Vojtěcha (první vlevo od oltáře).

Marcellovo divadlo (Teatro Marcello)
Z ostrova jsme se vrátily zpět na pravý břeh k Marcelovu divadlu, které začal stavět Caesar a dokončil kolem r. 13 př. n. l. Augustus a zasvětil ho svému předčasně zemřelému synovci, zeti a designovanému následníku Marcellovi. Na rozdíl od běžné praxe, kdy se divadla stavěla do svahu, toto stojí zcela volně. Kde vzali stavitelé inspiraci ke stavbě Kolosea, je celkem zřejmé. Před divadlem se tyčí tři korintské sloupy Apollonova chrámu.

Posvačily jsme ve stínu kostela sv. Mikuláše v žaláři s výhledem na palác, ve kterém prý bydlel Pilát Pontský.

Kostel Panny Marie v Kosmedinu (Chiesa di S. Maria in Cosmedin)
Na místě nejstaršího a nejvýznamnějšího tržiště antického Říma se v 6. století usadili osadníci z Byzance a postavili zde první křesťanské stavby, mezi nimi také kostel P. Marie v Kosmedinu. Trojlodní bazilika byla v 8. století na konci každé lodi rozšířena o apsidu, stavební formu, která se zde objevila vůbec poprvé v západní architektuře. Ze stejné doby pochází biskupský stolec. V průběhu staletí byl kostel mnohokrát přestavován, nakonec byl opět uveden do stavu, v jakém byl ve 12. století. Přízvisko „in Cosmedin“ má původ buď od řeckého „kósmos“ (šperk, ozdoba – vnitřní vybavení je nadmíru cenné) nebo od stejnojmenného místa v Konstantinopoli.

Ústa pravdy (Bocca della Veritá)
V podloubí před kostelem je do zdi zapuštěn poklop z římské doby, který proslavila Audrey Hepburnová. Podle středověké pověsti musel každý, kdo se dopustil trestného činu či se zpronevěřil přísaze, vložit ruku do úst antické masky boha Tritóna. Pokud nemluvil pravdu, byl mu ukousnut prst.

Forum Boarium
Naproti kostelu pak stojí pozůstatky dvou antických chrámů – nejstarší kompletně z mramoru postavený chrám Herkula Vítězného, dříve nazývaný Vestin, pro svou podobu s chrámem této bohyně na Foru Romanu a pak chrám Fortuny Virilis z 2. stol. př. n. l., podle pramenů spíše zasvěcený bohu říčních přístavů Portunovi.

V těsném sousedství, na místě, kde v bažinách našla vlčice Romula a Rema, nad jedním z ramen slavné stoky Cloaca Maxima, se tyčí čtverhranný oblouk Ianus Quadrifrons, zastřešená křižovatka uprostřed živé obchodní čtvrti, místo setkávání obchodníků na Foru Boariu.

Kostel sv. Jiří na Velabru (Chiesa di S. Giorgio in Velabro)
Jen o malý kousek dál jsme si zašly prohlédnout další raně křesťanský kostel z 9. stol. sv. Jiří na Velabru. Stojí na místě říční bažiny (velabrum), kde podle pověsti našel Faustolus Romula a Rema. Ke kostelu byla ve 12. stol. připojena zvonice a předsálí. Portál nad portikem je restaurován, původní vzal za své při atentátu mafie v červenci 1993. Kostel patří Křižovníkům.

A pak už jsme spěchaly domů, protože jsme ještě chtěly vyrazit na večerní focení. Po večeři a krátké oddychovce jsme se přesunuly na náměstí Barberini, kde jsme vycházku zahájily u Tritonovy fontány od koho jiného, než Berniniho, že :-)

Fontánu di Trevi jsme si moc neužily, neb se opravuje. Přesto ji, suchou a zakrytou plachtami, davy turistů obléhaly a usilovně fotily. Trochu jsme se zasekly u Pantheonu, kde jsme pozorovaly vtipného klauna a lovce selfíček, takže na náměstí Navona jsme dorazily už za pokročilého soumraku. V jedné z kašen tam dováděl racek a užíval si večerní koupel a vůbec ho nevzrušovalo to množství lidu kolem.

Z náměstí Navona jsme pak došly přes Andělský most, kolem Andělského hradu a třídou Usmíření až na Svatopetrské náměstí. Jako nasvícenej sv. Petr fakt pěknej, ale ty stříbrný tryskající fontány na Svatopetrským náměstí, to byla taková krása…

Zážitkům ještě nebyl tak úplně konec, neb římské metro jezdí do půl desáté večer a šmytec, jak jsme zjistily po té, co nám těsně ujel poslední vlak… Najít náhradní spoj domů nebylo úplně jednoduchý, neb ani městští strážníci nám nebyli schopni poradit, který autobus jede na nádraží Termini.

Nakonec nás od čtyřkilometrového pochodu zpět přes město zachránil nějaký Korejec, který nás zkušeně nasměroval na stanici náhradní autobusové dopravy. A jely jsme na černo, protože koupit si lístek taky nebylo kde. Z čehož jsem teda byla trochu opocená. Ale revizor nepřišel a autobus, který nejprve zamířil kamsi na římskou periferii, se nakonec stočil zase zpátky do centra, takže vlastně happy end.

DEN 5.

Pátý den jsme zahájily prohlídkou atrakce, kterou jsme měly prakticky za bukem. Pár kroků od centrálního nádraží Termini (a taky našeho dočasného římského bydliště) se nalézá jeden ze sedmi poutních kostelů, taktéž jedna ze čtyř patriarchálních bazilik, největší a nejvýznamnější mariánská svatyně ve městě – kostel Panny Marie Větší (nebo také Panny Marie Sněžné).

Kostel Panny Marie Sněžné (S. Maria Maggiore)
Stojí na vrcholku pahorku Esquilin, kde v noci ze 4. na 5. srpna 352 nasněžilo. O tomto netradičním úkazu byl ve snu informován senátor Jan se ženou a taktéž papež Liberius, kterým se té noci zjevila Panna Maria se žádostí, aby na místě, kde najdou sníh, vybudovali kostel na její počest. Na druhý den se všichni na onom místě sešli a papež vyznačil půdorys chrámu přímo ve sněhu.

Původní kostel byl ve 13. století značně přestavěn, trojlodní bazilika byla rozšířena o příčné lodě a apsidu, ve 14. století byla připojena 75 m vysoká zvonice, nejvyšší v Římě. Další přestavby se pak kostelu dostalo v době baroka. Na náměstí před bazilikou stojí obelisk z Augustova mauzolea a mariánský sloup od Carla Maderna. Po jeho vzoru se pak začaly stavět mariánské sloupy i v dalších katolických zemích zejména střední Evropy.

Navzdory všem úpravám si bazilika zachovala svůj raně křesťanský ráz. Prostřední loď odděluje od postranních lodí 40 iónských sloupů. Mozaiková výzdoba se Starozákonními příběhy pochází z 5. století. Kazetový strop byl pozlacen prvním zlatem, které poslal španělský král do Říma z Ameriky.

Hlavní atrakcí kostela je relikvie Betlémských jesliček, které jsou vystaveny v kapli pod hlavním oltářem. Jak tak na ně koukám, nějaká dáma za mými zády povídá druhé: „Teda, řeknu Ti, už se těším, až budeme sedět zejtra v letadle.“ Účastníci zájezdu v živém přenosu :-)
V kostele se mámě neudělalo dobře (ucho, sviňa), což teda bylo trochu dramatické, protože v tu chvíli jsme byly každá na opačným konci katedrály, takže mě v tom množství lidu naháněli nějací všímaví turisté. Naštěstí moje tričko s arou v životní velikosti bylo dost signifikantní a byla jsem nalezena. S pomocí pilulky a patrně i samé Matky Boží se mámě podařilo nepozvracet katedrálu, a když zas byla po hodince schopna rovné chůze, byla odvelena zpět domů a do postele a v dalším programu jsem tento den pokračovala sama.

Kousek od baziliky Panny Marie Sněžné stojí kostel sv. Praxedy, postavený nad zbytky domu jejího otce, senátora Prudentia, u kterého přebýval v době svého římského pobytu sv. Petr. Kostel byl ve správě mnichů východního obřadu a je tedy velice pravděpodobné, že zde během svého pobytu v Římě bydlili i sv. Cyril a Metoděj. Navíc po vypovězení z Čech se sem uchýlil pražský arcibiskup Jan z Jenštejna. Bohužel, ve chvíli, kdy jsem se ke kostelu dostala, byl zavřený a pak už nebyla příležitost… Tak ten mi zůstal na seznamu na příště.

Protože mi bylo líto, že jsem si na střeše chrámu sv. Petra nevzpomněla na svou kamarádku Boženku, vyrazila jsem přes město směr Vatikán toto své opomenutí napravit.

Kostel Panny Marie Andělské (S. Maria degli Angeli)
Na dohled od nádraží Termini, na náměstí Republiky, stojí uprostřed bývalých Diokleciánových lázní kostel Panny Marie Andělské (S. Maria degli Angeli). Byl postaven podle Michelangelova projektu ve tvaru řeckého kříže. V pestré barokní mozaikové podlaze je od roku 1702 zapuštěn 45 m dlouhý bronzový poledník (12° 30‘ východní délky) se stupnicemi a různými astronomickými údaji.

Původně měl 3 účely: ověřit správnost Gregoriánského kalendáře, co nejpřesněji stanovit datum Velikonoc shodně s pohyby Slunce a Měsíce a trumfnout Bolognu, kde jeden takový už měli. Na poledník se otvorem v jižní stěně promítá sluneční kotouč a dovoluje poměrně přesně určit místní poledne, rovnodennost i slunovrat. Další otvory v klenbě umožňují pozorovat Polárku a několik dalších hvězd.

Na náměstí Republiky (dříve Esedra) najdeme další z fontán – Fontánu s najádami (1885). Odtud jsem pak zamířila na nejvyšší z římských pahorků, Quirinal.

Čtyři fontány (Quattro Fontane)
Cestou jsem se zastavila na rušné křižovatce, která získala jméno podle čtyř malých fontán na jejích rozích. Fontány jsou pozdně renesanční a představují dvě řeky – Tiberu a Aniene (přítok Tibery, napájel římské akvadukty) a dvě bohyně – Dianu a Juno. Blbě se fotí, křižovatka je rušná, chodník úzký, turistů mnoho.

Na křižovatce také stojí barokní kostelík sv. Karla Boromejského od Borrominiho, průkopníka iluzionistické architektury. Stejně jako sv. Praxeda měl zavřeno a už jsem se sem pak taky nedostala, což mě dost mrzí a mám na seznamu pro příště.

Kvirinál (Quirinal)
Od Čtyř fontán jsem pak došla na Kvirinálské náměstí, odkud je pěkný pohled přes celé vnitřní město až ke Svatopetrskému chrámu. Papež Sixtus V. zde nechal postavit 5,6 m vysoké sochy Castora a Polluxe s koňmi z Konstantinových lázní, později byl mezi oběma sochami vztyčen obelisk a ještě později přidána fontána, nalezená na fóru vedle chrámu Dioskurů.
Nejvýznamnější stavbou na Koňském vrchu, jak se náměstí také říká, je Kvirinálský palác, dříve letní sídlo papeže, pak rezidence italských králů a dnes úřední sídlo prezidenta.

Kostel Panny Marie nad Minervou (S. Maria sopra Minerva)
První a jediný gotický kostel v Římě, Panny Marie nad Minervou, kde jsem učinila další zastávku, stojí na místě antického chrámu bohyně Isis. Tento byl mylně přisuzován Minervě, odtud tedy přídomek „sopra Minerva“. Architekt kostela není znám. K uměleckým pokladům baziliky patří Michelangelova socha Krista a fresky v kapli Carafů od Filippina Lippiho.

Chrám odjakživa patřil dominikánům. Je zde pohřben dominikánský mnich a malíř rané renesance Fra Angelico. V přilehlém klášteře se konaly inkviziční procesy, mimo jiné i s Galileo Galileem.

Na náměstí před kostelem stojí menší egyptský obelisk, který byl nalezen r. 1665 v zahradě kláštera. Nese ho na zádech slon vytvořený podle Berniniho návrhu. „Je zapotřebí silného rozumu, aby bylo možné unést tíhu moudrosti“, hlásá nápis na podstavci.

Od S. Maria sopra Minerva jsem to vzala rovnou cestou na Svatopetrské náměstí, kde jsem nejprve na poště zakoupila pohled a známku s papežem a poslala pozdrav Božence, čímž byl cíl mise splněn. Pak jsem cvičně zašla do chrámu, jestli není přístupná krypta, ale zase nebyla. Takže to máme další položku na seznam, nějak se mi to rozrůstá… Trochu jsem u vchodu diskutovala s mravnostním kontrolorem ohledně délky mé sukně (diskutovala je teda poněkud nadnesený výraz, prostě mě mávnutím ruky odeslal zpět), naštěstí sukně měla dostatečný podíl elastanu a dala se popotáhnout o potřebných 8 cm níže.

Protože mě tak trochu znervózňoval zdravotní stav maroda, vypustila jsem zbylé plánované atrakce (jako například další z poutních kostelů sv. Vavřince za hradbami, taky zůstal na seznamu…) a vydala se již bez dalších zastávek zpět domů. Koukám, že ten dnešní den je hlavně o tom, co jsem neviděla :-)

DEN 6.

Ráno jsme opět v plné sestavě vyrazily na další prohlídku, tentokrát na opačnou stranu, než obvykle, a to k Porta Maggiore, bráně, kterou postavil r. 52 n. l. císař Claudius a která byla později zabudována do aureliánské městské hradby. Původně tato stavba nebyla branou, ale vedla vodovody.

Kostel sv. Kříže v Jeruzalémě (S. Croce in Jerusaleme)
Původně palácovou kapli nechal postavit císař Konstantin jako depozitář relikvií, co nasbírala jeho matka. Současná podoba kostela je výsledkem barokní přestavby.

Bazilika patří k sedmi poutním kostelům a také je titulárním kostelem (farním kostelem uděleným papežem kardinálovi-knězi). Seznam všech kardinálů titulářů najdete na mramorové desce vlevo od vchodu. Posledním z nich je Miloslav Vlk.

Kromě dlažby vyvedené technikou „cosmati“ (složité vzory vytvořené z malých kousků barevného mramoru) a krásné fresky v apsidě si můžete prohlédnout kapli sv. Heleny, která byla vybudována na hlíně dovezené z Kalvárie a kapli relikvií, kde jsou vystaveny části Kristova kříže, části nápisu INRI, dva trny z trnové koruny, hřeb z kříže a prst nevěřícího Tomáše (uf uf).

Bazilika sv. Jana v Lateránu (S. Giovanni in Laterano)
Další zastávkou naší dnešní vycházky byl sv. Jan v Lateránu – „matka a hlava všech kostelů ve městě a na světě“, jak hlásá nápis nad vstupem do atria. Papežský biskupský kostel, hodnostně nejvyšší kostel katolické církve, do 14. století sídlo papežů, nejranější kostelní stavba v Římě… no, prostě samá nej. Správně by se asi měl jmenovat kostel svatých Janů v Lateránu :-), protože je zasvěcen jak Janu Křtiteli, tak Janu Evangelistovi.

Bazilika má pohnutou historii. Kostel založil císař Konstantin bezprostředně po milánském ediktu (313). Několikrát byl vypleněn barbary, poznamenaly ho mnohé požáry i zemětřesení. Během avignonského zajetí chrám značně zpustl, při katastrofálním požáru 1361 shořela střecha, následně se propadl strop hlavní lodi a objekt začal zarůstat trávou.
Po návratu papežů do Říma bazilika opět povstala z popela. Dnešní podoba je výsledkem mnoha rekonstrukcí a oprav, nejvýznamnější ze 17. století pod taktovkou Borrominiho.

Pětilodní bazilika ve tvaru písmene „T“ s apsidou a plochým stropem je 140 m dlouhá a 140 m široká, šířka hlavní lodi je 65 m. Do kostela vede, stejně jako do Svatopetrského chrámu, pět bran, také krajní pravá Svatá brána se otevírá pouze jednou za 25 let. Centrální bronzové dveře pocházejí z Kurie (Senátu) z římského fóra. Mozaiková podlaha, jako v mnoha dalších kostelích, je dílem rodiny Cosmati.

V nikách sloupů střední lodi stojí monumentální sochy apoštolů z Berniniho dílny. Papežský oltář s baldachýnem ukrývá nejrůznější ostatky, z nichž nejvýznamnější jsou hlavy sv. Petra a Pavla. Je zde také pohřben papež Martin V., který ukončil schizma katolické církve. V apsidě se nachází biskupský stolec.

Na konci levé boční lodi můžete vstoupit do rajského dvora s raně gotickou křížovou klenbou, která je nejen krásná, ale jsou zde vystaveny kamenné fragmenty a sochy z původní baziliky (před Borromiriho přestavbou). V průchodu do křížové chodby je umístěna deska připomínající kanonizaci Jana Nepomuckého 19. března 1729. Tento světec měl v Lateránské bazilice také svou kapli, ta dnes patří italské rodině Torloniů. Janova stopa však z baziliky zcela nezmizela, neboť v kapli sv. Františka má alespoň obraz :-)

K významným mecenášům kostela patřil Jindřich IV. Francouzský, od té doby jsou všechny hlavy francouzského státu jmenovány čestnými kanovníky baziliky.

Vedle kostela pak stojí křtitelnice sv. Jana (Křtitele), nejstarší svého druhu. Císař Konstantin ji dal vystavět jako válcovou, o 100 let později byla přestavěna na oktogon. Křestní vana z jednoho kusu porfyru je římského původu.

A aby těch nej bylo fakt hodně, na Lateránském náměstí stojí nejvyšší římský obelisk (37,2 m), který dal vyrobit faraon Thutmose IV. pro chrám v Karnaku.

Svaté schody (Scala Santa)
A dále slavné schodiště, po kterém kráčel Kristus k Pilátovi. Z paláce Antonia v Jeruzalémě je nechala přivézt císařovna Helena (kdo jiný, že). Mramorové stupně jsou obloženy dřevem a smí se po nich stoupat pouze po kolenou. V papežské kapli v patře je opět uchováno množství cenných relikvií a také Acheiropoeton – obraz Krista nemalovaný lidskou rukou.

Od Lateránského paláce přes pahorek Caelius, kde v římské době stával Claudiův palác a také vojenská kasárna, jsme se spustily do dolíku k Cirku Maximu a přes řeku Tiberu do čtvrti Trastevere, husté spleti klikatých uliček dříve chudinské čtvrti, která si zachovala svůj středověký ráz.

Kostel Panny Marie v Zátibeří (S. Maria in Trastevere)
Nejstarší kostel v Římě, jeho počátky se datují do 3. století n. l. V průběhu 12. stol. byl přestavěn, ale nikoli zásadně.
Trojlodní bazilika s románskou zvonicí stojí na místě, kde r. 38 před Kristem vytryskl ze země pramen oleje, na kterýžto zázrak upomíná mozaika na průčelí. Na čelní stěně vlevo od vchodu je freska Zvěstování, údajně dar Karla IV. u příležitosti jeho korunovace. Za svou největší slávu vděčí S. Maria in Trastevere mozaikám v apsidě. Nejstarší z nich pocházejí z období výstavby kostela.

Kostel sv. Petra na Zlatém vrchu (Chiesa di San Pietro in Montorio) a Tempietto
Odsud jsme pak zamířily na pahorek Janikul ke kostelu sv. Petra na Zlatém vrchu, který byl v 9. stol. podle nesprávně tradované legendy postaven na místě ukřižování prvního z apoštolů. Ve dvoře přilehlého kláštera na onom mylně stanoveném místě umučení pak stojí Tempietto, renesanční oratorium od Bramanteho. Vevnitř jsme nebyly, bylo zavřeno.

Kopec Janikul (Giannicolo) je vlastně jeden velký park, s fontánami, ondatrami a majákem, což všechno jsem teda chtěla vidět, včetně nedalekého kostela sv. Pankráce, kde je pohřben poslední z rodu Slavatů, ale byla jsem přehlasována, protože hodina se nachýlila a bylo třeba ještě stihnout druhou z atrakcí, za níž jsme se do Trastevere vypravily, a to návštěvu kostela sv. Cecílie.

Kostel sv. Cecílie (S. Cecilia in Trastevere)
Taktéž velmi starý kostel (5. stol.) byl založen nad obytným domem Valeriána a jeho ženy, kterážto, aby se vyhnula sexu, obrátila na křesťanskou víru svého manžela. Následně ještě jeho bratra (oba sťati mečem) a velitele stráží (utlučen kyjem). Cecílii se nejprve snažili uvařit v její vlastní lázni, a když to nevyšlo, tak ji nechali taky setnout. Přestože kat ťal třikrát, Cecilie ještě několik dní žila.

Tělo mučednice, tak jak bylo nalezeno v 16. století v Callixtových katakombách, ztvárnil Stefano Maderna. Socha je umístěna pod oltářem.

V katakombách pod kostelem jsou k vidění zbytky původního římského domu a také kaple s ostatky světice, patronky hudby a slepců. Měly jsme štěstí, kaple je normálně zamčená, ale narazily jsme na skupinku křesťanské mládeže, která měla zapůjčený klíč a vzala nás s sebou dovnitř.

Trastevere jsme pak opustily po Palatinském mostě, kterýžto byl postaven vedle nejstaršího římského mostu z 2. stol. př. n. l. – dříve Aemiliova, dnes Rotto (zlomený), neboť byl několikrát poškozen povodněmi a zbylo z něj jen torzo.

DEN 7.

Pro náš předposlední den v Římě jsme si naplánovaly pochod přes město s prohlídkou těch atrakcí, které jsme dosud neviděly. Začaly jsme na Náměstí lidu (Piazza del Popolo), kam jsme vešly skrz bránu Popolo, kterou po staletí vstupovali do města cestující přicházející ze severu po Via Flaminia. Brána dostala podle Michelangelova a Vignolova projektu v 16. století nový kabátek a ještě o 100 let později na atiku přání „šťastného a požehnaného vstupu“ švédské královně Kristině u příležitosti její návštěvy Říma.

Kostel Panny Marie Lidové (S. Maria del Popolo)
Kostel Panny Marie Lidové nebo také Panny Marie u topolů byl podle pověsti založen na místě Neronova hrobu. Středověká legenda č. 1 vypráví, že císařova ztracená duše strašila a kvílela v koruně topolu, který zde rostl. Papež Paschalis II. nechal strom porazit, spálit, popel vysypat do Tibery a na uprázdněném místě postavit kapli. Legenda č. 2 praví, že na farní kostel, který kapli později nahradil, se skládal lid. Latinsky se topol řekne populus a lid také populus, tak si vyberte variantu příběhu svému srdci bližší :-)
Později byl ke kostelu připojen augustiniánský mnišský chór. Během svého pobytu v Římě r. 1512 zde pobýval Martin Luther, dokud ještě býval dobrým katolíkem.

Kostel je proslaven svými kaplemi, které daly vyzdobit slavné rodiny, autorem třetí zleva (Cappella Chigi) je Raffaelo. V kapli Cerasi najdeme Caravaggiovy obrazy Obrácení sv. Pavla a Ukřižování sv. Petra.

Náměstí Lidu (Piazza del Popolo)
Uprostřed klasicistního náměstí stojí nezbytný egyptský obelisk z období Ramesse II. Fontána se čtyřmi mramorovými lvy, která jej obklopuje, je dílem dvorního papežského architekta Giuseppe Valadiera, stejně jako koncepce celého náměstí. Na úpatí kopce s parkem Pincio, který se zvedá nad východním obloukem, stojí kašna s bohyní Říma obklopenou zosobněním řek Tibery a Aniene, na opačné straně pak kašna s Neptunem a dvěma Tritóny.

Z jižního konce, pokud má teda ovál nějakej konec, vychází trojzubec bulvárů, ten prostřední a nejrušnější – Via Corso lemují dva identické barokní kostely – Panny Marie na svatém Kopečku (S. Maria di Montesanto) a Panny Marie Zázraků (S. Maria dei Miracoli). Název prvního z kostelů se odvíjí od hory Karmel v Izraeli, neboť původní kostel, který stával na tomto místě, patřil karmelitánům. Druhý pak byl pojmenován podle oltářního obrazu, k němuž se vztahuje pověst o zázraku, který se udál r. 1325, když jedno dítko nedaleko odtud spadlo do řeky Tibery. Jeho matka se usilovně modlila k obrazu Panny Marie na zdi vedoucí podél, aby jí dítě zachránila a stalo se tak.

Španělské náměstí (Piazza di Spagna)
Úzkou uličkou Via Margutta, kde bydlel Fellini a také Gregory Peck v Prázdninách v Římě, jsme došly na Španělské náměstí, kteroužto atrakci bych s potěšením vynechala, ale moje spolupoutnice tady ještě nebyla, tak jsme samozřejmě nemohly minout.

Dle očekávání na náměstí nebylo pro lidi kam plivnout, taktéž Berniniho „zrezivělá stará vana“ (fontána La Barcaccia) i Španělské schody byly v obležení, kostel nad nimi se restauruje a byl zahalen plachtami, takže k focení nic moc.

Proč jsou Španělské schody tak profláknutým místem schůzek, praví fáma: v časech minulých se mladí lidé na schodech houfovali v očekávání, že si jich všimne některý z v okolí žijících umělců a vybere si je za svůj model.

Kostel Nejsvětější Trojice na vršku (Chiesa della Trinita dei Monti)
Nicméně do francouzského kostela (financoval francouzský král) jsme se po francouzských Španělských schodech (financoval francouzský velvyslanec) vyšplhaly, neb z náměstíčka před kostelem, na němž stojí nejmenší z římských obelisků, je pěkný výhled na město a v kostele je pak k vidění freska Daniela da Volterry „Snímání z kříže“.

Pantheon
Naše další zastávka. Nechal ho postavit císař Hadrián v letech 118 – 125 n. l. na místě jeho požárem zničeného předchůdce. V 7. století byl pak zasvěcen Panně Marii a všem svatým mučedníkům, díky čemuž se dochoval dodnes. Tedy poněkud očesán, mramor, pozlacené střešní desky či bronzové obložení předsálí byly použity pro další účely, například již dříve zmíněný baldachýn ve Svatopetrském chrámu.

Stavba je to teda poněkud bizarní, nicméně pozoruhodná, srdce stavitelovo jistě zaplesá: je stejně široká jako vysoká (43,2 m) a tento úctyhodný prostor je zaklenut 5000 tun těžkou kupolí z litého nevyztuženého betonu. Zevnitř je klenba vylehčena pěti řadami lichoběžníkových kazet. Uprostřed kopule je 9 m široký kruhový otvor, kterým dovnitř proudí světlo.

Stavba neplní funkci jen jako kostel, ale také jako mauzoleum. Jsou zde pohřbeni italští králové a také malíř a architekt Raffael Santi.

Kašna (s obeliskem) na náměstí před rotundou je od della Porty.

Navona
Od Pantheonu naše další kroky směřovaly na renesanční náměstí Navona. Jeho protáhlý, na koncích zaoblený půdorys zachovává tvar antického stadionu, který zde nechal vybudovat císař Domitian. Jméno Navona se odvozuje od „in agone“ (na bojišti). Nebo také od „navis“, protože tvarem připomíná loď.

Ostatně s vodou je toto náměstí úzce spjato. Až do 19. století se zde odehrávaly vodní hry, při nichž bylo v srpnu prostranství zaplaveno vodou. I dnes je Navona jedno z nejživějších náměstí, kde do noci baví návštěvníky artisté a pouliční prodavači.

Dominantou náměstí je Berniniho Říční fontána (Fontana Fiume), každá z soch říčních bohů reprezentuje zároveň jeden světadíl: Nil Afriku, Ganga Asii, Dunaj Evropu a Rio de la Plata Ameriku. A nad tím vším se samozřejmě tyčí nezbytný obelisk.

No, a aby tý vody nebylo tak úplně málo, jsou na Navoně ještě další dvě fontány, na jižním konci náměstí bojuje Maur s delfínem a na severním Neptun s chobotnicí. Obě jsou starší než Říční, autorem kašen je della Porta, později byly zrekonstruovány Berninim, taktéž sochy na ně byly umístěny dodatečně.

Kostel sv. Anežky na bojišti (S. Agnese in Agone)
Na náměstí jsme ještě navštívili barokní kostel sv. Anežky na bojišti, který stojí na místě umučení této římské světice, v kryptě si lze prohlédnout pozůstatky domitiánského cirku. Kostel nechal vystavět papež Inocent X. jako rodinnou kapli, roku 1992 jej rodina darovala římské diecézi. Ve stavbě se střídali Rainaldiniové a Borromini, podle toho, kdo z nich byl zrovna u papeže oblíben.

Kostel sv. Ondřeje v údolí (S. Andrea della Vale)
Druhou největší kupoli v Římě po sv. Petrovi má kostel sv. Ondřeje v údolí na třídě Vittoria Emanuela II., známý jako dějiště prvního jednání Pucciniho opery „Tosca“. Na stavbě se podíleli Grimaldi, della Porta, Maderno a Rainaldi. Jsou zde pohřbeni papežové z rodu Piccolominiů, mezi nimi i Pius II. (1405 – 1464), který sepsal české dějiny Historia Bohemica a odmítl Jiřímu z Poděbrad potvrdit basilejská kompaktáta.

Area Sacra
Na náměstí Largo di Torre Argentina jsme si prohlédly ruiny z doby římské republiky, které svého času stály uprostřed Martova pole. Zbytky čtyř chrámů ze 3. stol. př. n. l., které patří k nejstarším římským stavbám, nemají zatím jména a jsou označeny písmeny A, B, C, D. Chrám A byl pravděpodobně zasvěcen bohyni pramenů Juturně. Najdeme zde i zbytky podezdívky Pompeiovy kurie, kde o březnových idách roku 44 př. Kr. pod 23 ranami dýkou padl k zemi Julius Caesar.

Kostel Nejsvětějšího jména Ježíšova (Il Gesu)
Poslední zastávku jsme učinily v kostele Ježíše, mateřské to lodi jezuitů, kde je pohřben zakladatel řádu Ignác z Loyoly. Hlavním architektem byl Michelangelův žák Jacopo Barozzi zvaný Vignola, průčelí je pak zas od jeho žáka Giacoma della Porty :-)

Kostel měl ve své době novátorskou koncepci: půdorys sleduje rozvrh latinského kříže s širokou apsidou po vzoru raně křesťanských bazilik, na rozdíl od nich však nemá předsíň a všechny vchody vedou do centrálního prostoru, boční lodě jsou v podstatě zredukovány na jednotlivé kaple k soukromému rozjímání, příčné křídlo je jen naznačeno. Z trojlodní baziliky se tak vlastně stává jednolodní.

K mistrovským dílům kostela patří oltář nad hrobem prvního generála v levém transeptu. Kolosální světcova stříbrná socha padla na reparace Napoleonovi, takže dnes uvidíte jen štukovou kopii. A dále pak stropní freska „Triumf jména Ježíšova“ od Il Baciccia (Giovanniho Battisty Gaulliho).

DEN 8.

Na náš poslední den v Římě slibovala předpověď počasí vedro a kalendář zas davy lidí (byla neděle), takže jsme zvolily odpočinkový program na čerstvém vzduchu ve stínu stromů a vyrazily do zahrad Pincio a na ně navazujícího parku u Villa Borghese. Mně se tam moc nechtělo a ani do psaní se mi teď nechce, takže jen ve zkratce:

Zahrady Pincio a Villa Borghese
Již v době římské republiky se na pahorku Pincio nacházely rozlehlé vily a zahrady. O dnešní podobu parku se zasloužil architekt Valadier. Z Napoleonova náměstíčka je pěkná vyhlídka na náměstí Popolo na úpatí kopce a na celou severní část starého města včetně chrámu sv. Petra. Uprostřed zahrad se tyčí další z obelisků, tento nechal vyhotovit císař Hadrián na památku svého milence Antinoosa. Další velkou atrakcí jsou pak vodní hodiny z r. 1872.

Za starověkými hradbami na zahrady Pincio navazuje mnohem rozsáhlejší anglický park kolem Villy Borghese. Během Olympijských her v r. 1960 se zde odehrávaly některé disciplíny, zejména jezdecké. Na ploše o obvodu 6 km najdeme muzea a galerie, zoo, jezdeckou školu, amfiteátr, umělé jezero, voliéru, letohrádky, fontány, sochy světových spisovatelů, napodobeniny antických chrámů. O víkendu je park plný lidí a rodin s dětmi, kteří zde jezdí na kolech a bruslích, běhají, cvičí nebo se jen tak procházejí či piknikují na trávě pod vzrostlými borovicemi.

Milovníci umění mohou navštívit Villu Borghese se sbírkou renesančního a barokního umění, k vidění je například antická socha Tančícího fauna, četné Berniniho sochy, obrazy od Botticelliho, Rafaela, Cranacha, Rubense, Tiziana. Největší sbírku umění 19. a 20. století na území Itálie (Modigliani, Degas, Cezane, Klimt, van Gogh, Pollock, Picasso, Matisse…) najdeme v Národní galerii moderního umění, která je také součástí parku.

My jsme pro tentokrát na umění rezignovaly a park jsme jen křížem krážem prošly. Manýristickou Villu Giuliu, letní rezidenci papeže Julia III. (dnes etruské muzeum) se nám podařilo minout a znovu šplhat na kopec v tom úmorném horku se nám už nechtělo. Místo toho jsme vyrazily po Via Flaminia k Milvijskému mostu. Varovala jsem mámu, že to bude pochoďák, jestli si místo toho nechce udělat procházku po okolí náměstí Popolo, ale vyrazila statečně se mnou. (Myslím, že pak trochu litovala.)

Milvijský most (Ponte Milvio)
Z nejstaršího římského mostu z 1. stol. př. n. l. a strategicky významného přechodu přes Tiberu se do současnosti zachovaly čtyři oblouky. Dnes most slouží pouze pro pěší. Na levém břehu je osazen dvěma sochami, jedna z nich zpodobňuje Jana Nepomuckého.

Řetěz zabraňující vozidlům vjezdu na most je ověšen zámky zamilovaných dvojic, neboť 14. února 269 tady popravili sv. Valentýna. Jak na potvoru ve stejný den, kdy slavila svátek bohyně Juno, ochránkyně manželství a rodiny. Že se ty křesťanský svátky dost často trefěj do těch pohanskejch…

Právě u Milvijského mostu zvítězil v krvavé bitvě 28. října 312 císař Konstantin nad svým spoluregentem Maxentiem, a tím se oficiálním náboženstvím římské říše stalo definitivně křesťanství. V předvečer bitvy oba vojevůdci obdrželi věštbu. Konstantin při západu slunce spatřil na obloze planoucí kříž s písmeny XP (chí-ró) překříženými přes sebe a pod nimi nápis „v tomto znamení zvítězíš“. Maxentius se pro změnu dozvěděl, že „překročíš-li Tiberu, zahyne nepřítel Říma“. Obě předpovědi byly pravdivé :-)
Kristův monogram, který nechal Konstantin na základě vidění vyrýt svým mužům na štíty, se stal standartou římských císařů.

Na druhé straně řeky se mezi kopci Monte Mario a řekou Tiberou rozkládá sportovní areál Foro Italico, jeho součástí je také Olympijský stadion, který hostil olympijské hry v r. 1960.

K mostu jsme přišli po starořímské cestě Via Flaminia, která vedla z Říma až k Jaderskému moři, zpátky jsme chtěly jít po břehu Tibery, ale nevypadalo to úplně bezpečně, břehy byly dost zarostlé a místy obývané bezdomovci, tak jsme se do centra nakonec vrátily po nábřeží zpět k bráně Popolo a tím zakončily náš osmidenní pobyt ve věčném městě. Ráno nás pak už čekala jen cesta na Fiumicino a chaotický odlet do Prahy, neboť pořád ještě tak nějak nestihli zlikvidovat následky požáru restaurace, co před deseti dny hořela, takže veškeré lety do Schengenu odbavovali ze 4 přepážek na tom nejmenším terminálu :-)

No, a co dalšího jsme nestihly?
Kostel sv. Ondřeje (Chiesa di S. Andrea delle Fratte) s Borrominiho zvonicí Baletkou a originály soch z Andělského mostu.
Kostel sv. Klementa, kam Cyril s Metodějem přinesli světcovy ostatky a kde Cyril později zemřel a byl pohřben.
Kostel Panny Marie Vítězné (S. Maria della Vittoria), v němž visí štěnovický obraz „Adorace novorozeného Krista“ a čtyři obrazy s bitvou na Bílé hoře. Obrázek Svaté rodiny, který protestanti zohavili vypícháním očí postav Ježíšových rodičů, našel pohozený v štěnovickém kostelíku (u Plzně) bosý karmelitán Dominik a Jesu Maria, vojenský kaplan vévody Maxmiliána. Během bělohorské bitvy jím žehnal vojsku a po té ho přivezl do Říma. Originál shořel r. 1833, nahrazuje jej kopie. Další tři kopie jsou v kostele sv. Prokopa ve Strakonicích, v poutním kostele na Bílé Hoře a v karmelitánském kostele Panny Marie Vítězné v Praze na Malé Straně, odkud byla na oplátku do římského protějšku přinesena kopie sošky Pražského Jezulátka.

Ze sedmi poutních kostelů jsme nenavštívily tři: sv. Vavřince, sv. Pavla a sv. Šebastiána, všechno za hradbami :-) (Pokud by si někdo chtěl užít pouť po všech sedmi kostelích tak, jak se správně má, tj. obejít je během jednoho dne, tak tuto atrakci nabízí římské středisko pro české poutníky Poutní dům Velehrad, trasa je dlouhá 24 km).

Ze sedmi římských pahorků jsme nebyly na Aventinu, kde je kostel sv. Sáby, Cestiova pyramida, slavný protestantský hřbitov a Caracallovy lázně.

A starověkou Via Appia, která spojovala Řím s jižní Itálií, s přilehlými katakombami, hrobkou Cecilie z Metely a kostelíkem Domine quo vadis jsme taky neviděly… Tak snad někdy příště.

Fotogalerie

Rozcestník