FOTKY Z CEST

www.lerl.info/gallery

Izrael

2. – 9. února 2014

Den prvý

Jsem plánovací typ. Znáte to: první dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě, pak již výše zmíněný automobil, zde se stávám zástupcem ředitele, druhá dovolená v Jugoslávii, druhé dítě, mezitím samozřejmě rekreační chata, taktéž i barevný televizor... A přestože návštěva země zaslíbené na mém síťovém grafu nebyla, tak některé nabídky se neodmítají. Inu, i mistr tesař se občas utne :-) A tak jsem si takhle začátkem února naskládala do kufru svetr, tričko s krátkým rukávem, bundu, tričko s dlouhým rukávem, šortky, šálu, plavky, sandály, polobotky, opalovací krém a deštník a vyrazila směr Ruzyně.

Než nám ovšem bylo povoleno kufr odbavit, museli jsme zodpovědět několik všetečných otázek typu: kdo vám balil zavazadlo, kdo byl u vás na návštěvě, když jste si balila zavazadlo, převážíte zbraně, kde pracujete, co přesně tam děláte, vysvětlete blíže pojem „administrativa“, budete překračovat hranice Státu Izrael, vysvětlete blíže pojem „poznávací zájezd“... Chlápek ve frontě přede mnou měl v pase razítko z Emirátů a způsobil tak půlhodinový poplach na letišti. Byli-li jste shledáni způsobilými, obdrželi jste bumážku s vyznačeným písmenem vaší důvěryhodnosti do pasu i na kufr. Asi jsem se netvářila zrovna vstřícně, protože jsem dostala až druhé písmenko.

Pro příštích sedm dnů se mělo naším domovem stát městečko Betlém, kteréžto se nenachází v Izraeli, alébrž v Palestině, tedy přesněji na Západním břehu, abychom byli politicky korektní. Takže jsme si hned užili atrakci „projíždíme check-pointem“. Celá Palestina je totiž obehnaná čtyřmetrovou betonovou zdí (případně ostnatým drátem tam, kde ještě není zeď dostavěná), takže myš proklouzne pouze vybranými kontrolovanými otvory. Navíc jsou palestinská území rozdělena na 3 bezpečnostní zóny (A, B, C), takže pohybovat se po Izraeli je poněkud složité. Protože s palestinským autem se nedostanete do Státu Izrael, s izraelským naopak do Palestiny „A“. Nejlepší je obstarat si vozidlo, které je přihlášeno na araba s izraelským pasem. S tím se dostanete celkem všude :-)

Prohlídku země zaslíbené jsme tedy zahájili v Betlémě, kde největší atrakcí je samozřejmě chrám Narození Páně, s přilehlým kostelem sv. Kateřiny a kostel Mléčné jeskyně, ve které Marie na útěku do Egypta kojila Ježíška a kapka mateřského mléka ukápla, v důsledku čehož skála zbělala. Matky potenciální i skutečné skálu tak horlivě olizovaly v naději, že po požití vápence vyřeší své problémy s početím či dodají životní sílu dětem již narozeným, že aby se nám památka dochovala, je dnes skálu oškrabovati zakázáno, ale můžete si za 2 dolary zakoupit prášek v sáčku...

Většinu křesťanských svatostánků ve Svaté zemi obhospodařují východní církve, jako arménská a všechny možné pravoslavné odnože. A skoro všechno je to sakumprásk nové, postavené během dvacátého století. Zpravidla tedy na základech něčeho mnohem staršího, z čeho ale nezbyl prakticky ani základní kámen. Ono se není tak moc čemu divit, je to kraj, kudy dějiny kráčely tam a zpátky, tam a zpátky... tak po to všem kráčení holt zůstala zem poněkud udusaná. S památkovou péčí si tam hlavu nikdo moc neláme, když nám prší střechou, svaříme pár trubek, přetáhneme igelitem, vypadlé zdivo dohodíme betonem a oprýskané fresky namalujeme znovu a lépe. Tuhle realitu jsem rozdejchávala několik dní. Znáte to: nikdy nechoďte na film, když jste před tím četli knihu :-)

Kromě Ježíška se v Betlémě narodil král David a také zde zemřela Ráchel. Ježíšek židy samozřejmě nezajímá, ale Ráchelinu hrobku z palestinského Betléma vykousli a prohlásili za izraelské území.

Baziliku Narození Páně, nejdéle nepřetržitě fungující křesťanský kostel na světě, mají mezi sebou rozděleny řecká, arménská a římskokatolická církev a to do takových detailů, jako kdo obhospodařuje které lampy. (Římskokatolická církev teda skoro nestojí za zmínku, páč tý patří akorát jeden malý oltářík.)

Kostel svaté Kateřiny sousedí s bazilikou Narození Páně (mají společný dvorek) a spolu s ním stojí nad soustavou jeskyní, kde se narodil Ježíšek. Místo narození je označeno stříbrnou čtrnácticípou hvězdou, vypadá trochu jako loutkové divadélko a je přístupné pouze z baziliky Narození Páně. Interiér kostela svaté Kateřiny je novodobý a celkem nezajímavý, ale má krásnou akustiku a zpívat je povoleno.

No, a jak to bylo s narozením ve chlévě? Inu, tento hornatý kraj oplývá množstvím přirozených jeskyní, které si lidé rozšiřovali a žili v nich. A spolu s nimi tam žila i domácí zvířata. Jedna jeskyňka pro kozy, druhá pro ovečky, třetí pro rodinu... Takové velké šťastné společenství ve skále.

Den druhý

Po prohlídce Betléma vyrážíme po dálnici č. 90 na sever. Teda nejprve se zřítíme ze 750 nadmořských metrů na 400 podmořských metrů a teprve potom se napojíme na 480 km dlouhou silnici, která se táhne Příkopovou propadlinou skrz celý Izrael od Rudého moře k hranici s Libanonem. Je zcela pod bezpečnostní kontrolou Izraele, a to i na území Západního břehu, kde má „statut“ Palestina C. Takže nás zase čeká několik check-pointů.

První zastávku jsme si udělali v Bejt Še´anu, starodávném městečku, které bylo osídleno již v době měděné, a to v lokalitě severně od nynějšího města, kde se postupně navršily jednotlivé sídelní vrstvy (celkem 18) do umělého pahorku Tel Bejt Še'an a kde se nyní nachází národní park s vykopávkami. Takže už umíme první cizí slovíčko - „tel“.

Před dávnými a dávnými lety město vyplenili Pelištejci a na městské hradby vyvěsili bezhlavá těla krále Saula a jeho synů. Někde mezi 13. a 14. vrstvou přišli Římané a Bejt Še´an přestavěli k obrazu svému: amfiteátr, lázně, chrám, cardo a hipodrom prostě patří k nezbytnému civilizačnímu minimu. Soumrak Bejt Še´anu přišel s prvním zemětřesením v r. 363 a další zemětřesení o 400 let později zkázu dokonalo. Nezachránila to ani krátká křižácká epizodka ve 12. století a ze čtyřiceti tisícového města se stala ospalá arabská vesnice.

Kousek před Galilejským jezerem se začneme opět šplhat vzhůru na kopec, kde stojí zbytky křižáckého hradu Belvoir. Koncentrický hrad (pevnost v pevnosti) postavili převážně z čediče Johanité a sloužil jako významná překážka muslimského postupu do křižáckého jeruzalémského království z východu. Nakonec byl ale stejně dobyt a pro jistotu srovnán se zemí.

Belvoir jako každý správný hrad stojí kde? Stojí na kopci. A z kopce je co? Z kopce je krásný výhled daleko do kraje. A když se díváme směrem k severu, vidíme co? Vidíme horu Říp. Akorát, že se nejmenuje Říp, ale Tábor :-) A v Táboře mají co? V Táboře mají rybník Jordán. A kousek od Hradce zase mají Oreb. Kdyby nám ti husiti ještě nějakej ten roček vydrželi, mohli jsme mít sakumprásk celou zemi zaslíbenou uprostřed Evropy.

Nelze jet údolím Jordánu, aniž by v něm člověk nesmočil alespoň palec. Tak i my jsme přibrzdili a v říčce připomínající pražský Botič opláchli nožky. Říkám, nechoďte na film, když jste před tím četli knihu. Zvláště, když 90ti procenty té knihy usilovně zalévají Příkopovou propadlinu z východu i západu.

Počasí je zde, na začátku února, příjemně jarní, krajina rovinatá a posetá tu datlovými háji, tu ovocnými sady, tu banánovníky, tu jahodovými plantážemi, tu rajčaty... Akorát, že je to vrženo do krajiny tak nějak chaoticky a všechno zasíťované. Nikoli elektricky, ale díratou bílou textilií proti škůdcům a odparu. Trsy banánů jsou navíc nacpány do modrých igelitových pytlů. Prostě žádný ráj to na pohled.

Další zastávka – Kafarnaum na břehu Galilejského jezera. Taktéž bývalé římské město, domov apoštolů Petra, Ondřeje, Jakuba a Jana a jedno z ohnisek Ježíšova učení. Trosky starověkého města byly objeveny až na konci 19. století. Mezi nejzachovalejší historické budovy patří synagoga a dům svatého Petra, nad nímž je postaven kostel. Musím říct, že zdejší novodobé kostely jsou skutečně odvážné. Například tenhle ze všeho nejvíc připomíná létající talíř.

Nelze navštívit bydliště největšího z rybářů a nepojíst při tom jeho rybu, takže jsme si k obědu dali tilapii s hromadou zeleniny a nezbytným hummusem, kašovitou dobrotkou z cizrny, sezamu, česneku a olivového oleje. Jestli něco předčilo na hony mé očekávání, tak to bylo jídlo. Já jsem teda dost zmlsaná. Ale tady jsem se celou dobu cpala jak nezavřená a chutnalo mi úplně všechno, i jedovatá zelenina. Prvně v životě jsem si dokázala představit, že bych se mohla stát vegetariánem.

Při krátké procházce po břehu jezera objevili členové naší výpravy spícího damana. Já bohužel ne, neb jsem se procházela individuálně jinde, za to jsem viděla alexandra malého. A protože já nemám dostatečně vyspělou zobrazovací techniku (seděl moc vysoko), tak vy neuvidíte ani sloního bratrance, ani papouška.

Z Kafarnaum jsme se přesunuli do Tiberiady, kde jsme se nalodili na dřevěný škuner a podnikli menší plavbu po Galilejském jezeře. Sluníčko pomalu zapadalo, obloha i voda se barvila do modrorůžova a hladina rovná jako sklo vyloženě sváděla k tomu na ni vkročit.

Den třetí

Jeruzalém. Prohlídku města začneme na místě, kde to všechno začalo, tedy na hoře Moria :-) Zde položil Bůh základní kámen světa, nabral hlínu na vysochání Adama, Abrahám (skoro) obětoval Izáka, Jákob postavil žebřík a, bohužel pro nás, Mohamed podnikl svou Noční cestu na nebesa.

Na Chrámovou horu vede 12 bran (z toho jedna zazděná), ale nemuslimové smí vstoupit pouze jednou jedinou a to jen na několik málo hodin denně. Navíc po důkladné osobní prohlídce, že jsou vhodně oblečeni a v batůžku si nenesou zbraně, bomby, maso či výrobky z něj a žádné náboženské knihy nebo symboly. Takže jsme vstávali se slepicemi (předpokládám, že když chodí brzo spát, tak také brzo vstávají), abychom mohli úderem osmé, kdy se brána otevírá, zařezávat ve frontě. Dlouhou chvíli jsme si krátili pozorováním vykopávek z doby Druhého chrámu a ruchu u Západní zdi neboli Zdi nářků.

První chrám nechal na pahorku Moria postavil král Šalamoun v 10. století před naším letopočtem a stál tam bezmála 400 let, než ho zbourali Babyloňané. Při té příležitosti vzala za své Archa úmluvy a spolu s ní desatero, mana a Áronova hůl. Po návratu z babylonského zajetí si židé postavili Druhý chrám v poněkud skromnějším vydání. Radikální přestavby se pak dočkal za vlády Heroda Velikého, který k němu jako bonus ještě přistavěl pevnost pro římskou posádku. Inu, vždy připraven! V roce 70 přišli Římané s Titem v čele a za Chrámem udělali definitivní tečku.

Po slabé hodince čekání a šouravého postupování jsme tedy vkročili na ten posvátný pahorek. Vprostřed všeho stojí nad pupkem světa Skalní dóm. Jak už název napovídá, skrývá onu prazákladní skálu, ovšem dovnitř my, nevěřící psi, nesmíme.

Z Chrámové hory jsme se vydali na prohlídku starého Jeruzaléma. Prošli jsme židovskou a arménskou čtvrtí (ještě má křesťanskou a muslimskou, celkem tedy 4, a údajně právě zde má původ označení čtvrť pro městskou část), shlédli Dormition, místo zesnutí Panny Marie, hrobku krále Davida a Večeřadlo.

Všecko je to sakuprásk na jednom místě na hoře Sion těsně za městskými hradbami. Legenda praví, že když Sulejman Nádherný nechal stavět nové hradby Jeruzaléma, jeho architekti toto významné místo zapomněli zahrnout do územního plánu a následně kvůli tomu přišli o hlavu. Legenda č. 2 praví, že to byli naoko sic muslimové, ale v srdci židé a hrobku vynechali schválně, protože hrob nesmí být uvnitř města.

Poněkud ušoupaní končíme u Zdi nářků, samozřejmě zase po nezbytné bezpečnostní prohlídce. Správně se jmenuje Západní a je pozůstatkem vnějších hradeb jeruzalémského Chrámu z dob Heroda Velikého. Pěkně se rozdělíme, muži vlevo, ženy vpravo, protože správného chlapa nemá na modlitbách nic rozptylovat.

Den čtvrtý

Po dni stráveném ve městě vyrážíme do přírody. Odbočíme z dálnice č. 1, která spojuje Jeruzalém s údolím Jordánu, a je všude kolem nás. Poušť. Judská. Na západě ohraničená Judskými horami, na východ Mrtvým mořem, na jihu přechází v poušť Negevskou. Základní kámen Judské pouště položily milióny a milióny třetihorních vápenatých živočichů. Prší tu jen v zimních měsících, od prosince do března. Zato prší hodně a všechna ta voda se řítí po kopcích dolů, suchá koryta (wádí) se mění v řeky a všechno naráz to pak vyběhne z hor u Mrtvého moře.

Z hlavní silnice odbočíme do wádí Kelt, kudy vedla kdysi starobylá silnice z Jericha do Jeruzaléma a kudy kráčel Ježíš na jaře roku 33 :-) Pod jednou ze žlutých homolí děláme zastávku, abychom si vyšli nahoru na vyhlídku a krátkou procházku. Počasí nám vyloženě přeje, teplota příjemně jarní, i když od země táhne ještě chlad, ale sluníčko usilovně svítí, na nebi azuro… A na kopci na nás čeká nádhera nádherná. Tak to na mě dejchlo, že jsem se musela trhnout od kolektivu a zašila se kus stranou a kochala se a kochala. No, co vám budu povídat. Obrázek napoví nejlépe :-)

Bejt to na mě, tak se odsud už nehnu. Ale nebylo, takže úzkou asfaltkou, klikatící se pustinou podél wádí, pokračujeme do Jericha, nejdéle osídleného a nejníže položeného města na světě. Po nezbytné zastávce u stromu celníka Zacheše (páč vzrůstem nevelký, vyšplhal se do větví fíkovníku, co mu rostl na dvorku, aby lépe viděl na procházejícího Ježíše a pod dojmem tohoto zážitku začal následně páchat dobré skutky), jsme zamířili k vykopávkám starého Jericha na Tell as-Sultan.

Judea zrovna zdroji vody neoplývá. Většinu vody získávali místní obyvatelé shůry. Za tím účelem budovali obrovské nádrže, během zimních dešťů do nich sváděli dešťovku a s tou pak museli vydržet do dalšího podzimu. Jeden z nečetných pramenů se nachází právě poblíž Jericha, a proto se zde lidé usadili už někdy v neolitu.

Pahorek = tel (už známe) v sobě skrývá 20 po sobě navazujících osad, z nichž nejstarší je datována do období kolem roku 9000 př.n.l., taktéž i proslulé hradby Jericha, nicméně dnešnímu návštěvníkovi se toho zde příliš neukazuje. Archeologický výzkum tady momentálně neprobíhá a vše je zakonzervováno. Na místě samém najdete několik děr v zemi s čímsi, co informační cedule popisují jako hradby, nejstarší schodiště na světě a strážní věž, ale nejvíc to připomíná rozmoklé bábovičky. Není divu, že Jozuovi stačilo trochu dupat a troubit... Takže místo obrazové dokumentace věnujeme tichou vzpomínku našim dávným předkům, kteří si tady poprvé ochočili zvířata a obdělali půdu.

Nad Jerichem se tyčí hora Pokušení, kde ďábel sváděl Ježíše po čtyřicetidenním půstu v poušti. Na památku vítězství jeho ducha nad hmotou vytesali do skalní stěny klášter Karantal – „Klášter Čtyřiceti“. Patří řecké ortodoxní církvi a žije tam 1 (slovy jeden) mnich.

Na cestě k Mrtvému moři ještě jednou odbočíme do pouště a navštívíme muslimskou modlitebnu an-Nabí Músá, kde jest nám popatřiti na Mojžíšův katafalk potažený tmavě zeleným sametem se zlatými nápisy, samozřejmě pouze zvenku okýnkem pro jinověrce. A taktéž na hrobku Ajši, nejoblíbenější manželku proroka Mohameda.

A pak už jen klesáme a klesáme až k samému Mrtvému moři a kolem Kumránských jeskyní podél pobřeží míříme na jih. Zleva voda, za ní jordánské hory, zprava červené skály. Silnici lemují výstražné cedule „nepohybujte se mimo vyhrazené cesty“. Vzhledem k tomu, že přítokový kohoutek Jordán byl drasticky přiškrcen, Mrtvé moře vysychá a spolu s klesající hladinou (o 1 m za rok) klesá též hladina podzemní slané vody. A naopak přibývá sladká, která rozpouští solná ložiska v zemi. A co se stane, když se sůl rozpustí? Zůstane po ní dobře maskovaná číhající díra...

Část naší výpravy ještě plánovala výlet na Masadu. Původně jsem se chystala také, jenže tak nějak na mě během dne dolehla potřeba na chvíli přestat konzumovat zážitky a zastavit. Takže jsem spolu s koupání chtivými vystoupila na Minerální pláži. Já jsem osoba poněkud zimomřivá. Hesla jako teplota vzduchu 25 a vody 20 stupňů rozhodně nevyvolávala chuť navlíknout plavky, ale tak když už jsme tady... A nebyla to chyba, voda byla překvapivě teplá. Plavat se v tom nedá, akorát tak ležet jako korkovej špunt. Slaný je to strašlivě a taky hořký. Dlouho vydržet se v tom taky nedá, z tý přemíry soli za chvíli začne pálit kůže. Takže hupky pod sprchu. (Nedej přírodo, že by měl člověk někde nějakou záděru. Pánové dostali včera doporučení se neholit.) A do vody lézt pěkně v botách. Pemza hadr.

Když později odpoledne zalezlo sluníčko a poněkud se ochladilo, nalezli jsme útočiště v sirném bazénku s vodou teploty lidského nitra. Když má člověk trochu horečku, teda. Takhle ozdravená na těle i na duchu jsem doposud nebyla. Solná ložiska zpoza uší jsem loupala ještě v autobuse.

Den pátý

Dnes míříme k západnímu pobřeží. Na check-point stojí děsná fronta, taktéž v Jeruzalémě je dopravní zácpa. Je pátek, po západu slunce začíná šabat, takže vše, co má nohy a kola, je v ulicích. Pátek je taktéž muslimský den volna. Děti v Palestině chodí do školy od pondělí do čtvrtka, v pátek mají volno, pak jdou v sobotu zas do školy a v neděli zas mají volno.

Abychom nestrávili půl dne v koloně, volíme alternativní cestu v duchu hesla „je to sice dál, zato horší cesta“ nikoli po dálnici na Jeruzalém a pak dále na Tel Aviv, ale zůstáváme na Západním břehu a míříme přes Bejt Sahur, což je betlémské souměstí, na sever po „americké silnici“. Americká se jí říká proto, že její rekonstrukci financovaly USA. Vede přes údolí Kidrónu a bývala prý velmi nebezpečná. Celkem chápu: představte si tah Praha – Strakonice jako silnici na Dlouhý stráně :-) Naštěstí sedím na tý správný straně autobusu a výhled do propasti mám přes uličku.

Na druhé straně údolí se stočíme na západ, mineme odbočku na Ramalláh a to už jsme venku z Judské pouště a Šáronskou nížinou míříme k Středozemnímu moři. Podél pobřeží na sever, projedeme Tel Avivem (Kopcem Jara), který vyrostl v písečných dunách na předměstí arabské Jaffy, až do Caesarei.

Čím je Miami South Beach na Floridě, tím je Ceasarea v Izraeli. Každá lepší celebrita tu má letní domek. A taky tu mají jediné izraelské golfové hřiště.

Ve starověku byla Caesarea Maritima (Caesarea Přímořská) velkým městem a významným přístavem srovnatelným třeba s Alexandrií. Nevelkou fénickou osadu přivedl k rozkvětu a slávě Herodes. Nechal vybudovat dvě obrovská mola, z dvousetkubíkových kvádrů spouštěných přímo do moře (jak, to se mě neptejte), jedno molo mělo na délku 540 metrů a to druhé 270. Dnes z nich ale nic neuvidíte, páč jsou asi pět metrů pod hladinou, propadla se u příležitosti zemětřesení. A samozřejmě tu nesměly chybět nezbytné atributy jako amfiteátr, chrám, lázně, hipodrom, aquadukt atakdáleatakdále.
Po Herodově smrti se v Caesareii usídlili římští místodržící, mezi jinými i Pilát Pontský, jehož jméno bylo objeveno na dedikačním nápise ve zříceninách zdejšího divadla.

V byzantské éře byla Caesarea intelektuálským centrem s knihovnou čítající 30 000 svazků. No, a pak už to šlo podle obvyklého scénáře: Arabové – křižáci – Arabové – prach a písek.

A už zase směřujeme dál na sever. Na samém nose pohoří Karmel sedí přístav Haifa. Část ho leží na kopci (546 m n.m.), část pod kopcem na pobřeží. Významný přírodní přístav poněkud utrpěl během křižáckých výprav a jeho funkci převzalo město Akka na severním konci stejné zátoky. Haifa byla znovu vzkříšena na začátku 20. století spolu s příchodem nových přistěhovalců. Bažinatý sever byl osázen eukalypty, které ho vysušily a učinily mnohem životu příjemnějším a také zatly tipec komárům a malárii.

V Haifě jsme navštívili kostel Stella Maris, který stojí na západních svazích hory Karmel nad jeskyní, kde se ukrýval prorok Eliáš. Ve 12. stol. zde křižáci založili nový řád, kterýpak asi?
Z vyhlídky pod klášterem jsme popatřili na město v zátoce a Bahajské Semiramidiny zahrady s hrobkou proroka Bába.

Pak rychlý oběd v drúzské vesnici kousek za Haifou a přes pohoří Karmel zpátky na jih směr Tel Aviv. Kopečky jsou na místní poměry nezvykle zalesněné a člověk si tu připadá jako doma. Inu, není divu, zdejší les byl totiž vysázen uměle. Zalesňovací práce začaly již za britské mandátní správy a ve skladbě stromů převažují duby a borovice.

(Izraelští drúzové žijí především v okolí Karmelu, v Galilei a na Golanských výšinách a jsou to jediní Arabové, kteří mohou sloužit v izraelské armádě, neboť jsou vždy loajální k území, které obývají.)

Poslední zastávku před návratem do Betléma jsme si udělali v Jaffě, kterou založil Jáfet po potopě světa – dříve jeden z hlavních a nejrušnějších přístavů Středozemního moře, dnes předměstí Tel Avivu. Celkem nenadšená Haifou jsem se do Jaffy ani moc netěšila, ale nakonec se mi tu dost líbilo.

Prohlídli jsme si kostel sv. Petra, jehož hlavním mottem je Petrovo vidění. Hladový Petr zrovna čekal, až mu připraví oběd, když tu se z nebe spustila plachta se „všemi možnými čtvernožci, dále zvířata, co se plazí po zemi a ptáci. A nějaký hlas na něj zavolal: ‚Jen do toho, Petře, zabíjej a jez!‘ Petr odpověděl: ‚Ani za nic, pane! Nikdy jsem ještě nejedl nic poskvrněného ani nečistého!‘ A ten hlas k němu promluvil podruhé: ‚Co Bůh prohlásil za čisté, o tom neříkej, že je to poskvrněné.‘ A opakovalo se to třikrát. Pak se ta věc vrátila zpět do nebe“. Petr správně pochopil, že Bůh nedělí na čisté a nečisté nejen zvířata, ale i člověky, a odešel do Caesareie pokřtít Kornelia. A tím se definitivně názorově rozešli křesťanství a judaismus.
Kostel stojí na místě staré jaffské pevnosti, má krásný modrorůžový interiér a kazatelnu vyřezanou z jednoho kusu olivového dřeva.

Starobylými uličkami jsme sešli dolů do přístavu, cestou jsme potkali etiopskou svatbu. Svatebčanky byly jedna princezna vedle druhý, svatebčané byli unisono oblečeni v bílém s klobouky a pruhovanými hůlkami a všichni byli milí a zdvořilí, i když se jim z těch tůristů musely otvírat kudly v kapse.

Prošli jsme se po přístavní hrázi, kam kdysi připlouvaly cedry na stavbu Prvního chrámu a odkud prchal Jonáš, aby se vyhnul božímu úkolu. Nebylo mu to nic platný, Stvořitel dobře ví, že jeden z hlavních pilířů výchovy je důslednost. Taktéž jsme popatřili na skálu (trochu velikášské označení teda), ke které byla připoutána Andromeda. Myslím, že ji Perseus nezachránil ani tak před mořskou obludou, jako před utopením, které jí hrozilo při každé jen trošku větší vlně.

Sluníčko už usilovně zapadalo, když jsme se vydali zpět na cestu do Betléma. Čímž ještě dnešním zážitkům nebyl konec, protože po večeři jsme si vyrazili na skok do nočního Jeruzaléma. První zastávku jsme si udělali u starého vlakového nádraží, které dnes slouží jako kulturní scéna, můžete si sem zajít na koncert, přednášku, výstavu či jen tak posedět u kávy.

Pak jsme si prohlédli větrný mlýn z r. 1857, jednu z prvních staveb za hradbami přelidněného Jeruzaléma. Nechal ho postavit anglický žid sir Moses Montefiore spolu s několika nájemnými domy. Sen o mlynářském průmyslu však zůstal jenom snem.

Další zastávka – Kneset, jednokomorový parlament pro 120 izraelských zákonodárců. Hranice pro vstup do parlamentu je 1,5%, to jsou na tom ještě o moc hůř, než my. Před Knesetem stojí pětimetrová litinová menora. Je to údajně kopie menory, která stála v Druhém chrámu a byla vyhotovena podle vyobrazení uloupené kořisti na Titově oblouku v Římě. Kneset-menora je taková učebnice dějepisu ve zkratce, na jednotlivých ramenech je vyvedeno asi 30 nejvýznamnějších událostí židovských dějin.

Pak jsme si ještě prohlédli (jen zvenku samozřejmě) nejvyšší izraelský rabinát a hned vedle stojící Velkou synagogu.

Nakonec jsme vešli Damašskou bránou do Starého města. Jindy rušné ulice byly tiché a liduprázdné. Inu, právě začal šabat. Prošli jsme křesťanskou a pak židovskou čtvrtí až ke Zdi nářků. To místo má genius loci i za dne, ale když je všude kolem tma a před vámi nasvícená ta obrovská promodlená zeď, tak to na vás dejchne dvakrát. Tož to byla taková působivá tečka za pátým dnem.

Den šestý

Opět míříme do Jeruzaléma. Tentokrát na opačnou stranu údolí Kidrónu, na Olivovou horu. Jdeme tak trochu proti proudu času a naše dnešní – křesťanské – putování začneme v kapli Nanebevstoupení.

Osmiboká kaple je pozůstatkem kostela postaveného křižáky ve 12. století, po zničení kostela byla přeměněna na mešitu. Ve středu se nachází mramorový balvan s otiskem poslední šlépěje Krista. Fronta do kaple a hesla „dzien dobry“ a „jeden dolar, dva dolar“ všudypřítomných pouličních prodavačů korálků a zrcátek dávají tušit, co nás čeká: početné polské a ruské výpravy, skrz které nám bude se celý den prodírati.

V sousedství kaple stojí byzantský kostel Pater Noster s velkou zahradou. Zdi kolem atria jsou osázené keramickými kachly s textem Otčenáše ve všech možných jazycích včetně například majštiny :-) Do jeskyně v zahradě, kde Ježíš učil apoštoly modlitbu Páně, stojí strašlivá fronta, která se nikterak nehýbe, protože uvnitř jedna z výprav slouží „mini-mši“. Tak jen velmi nedisciplinovaně nakouknu z druhé strany východem.

Z vyhlídky popatříme na Chrámovou horu přímo proti nám a vůbec celý Jeruzalém.

Kolem nejstaršího, největšího a nejlukrativnějšího židovského hřbitova scházíme do údolí. Všechny hroby směřují k Chrámové hoře, protože až jednou přijde Mesiáš, zmrtvýchvstalí se mu budou dívat přímo do tváře. Na hřbitově je liduprázdno, pořád ještě je šabat a o šabatu židé na hřbitov nechodí. Koheni nesmí na hřbitov chodit vůbec, neb se nesmí znečistit dotykem mrtvoly ani místem, kde jsou mrtvá těla přechovávána. Proto na některých hřbitovech jsou zbudovány nadzemní lávky, to prej pak návštěva hřbitova nevadí. Jak komu asi, v letadle s námi jeden takový cestoval, a jak jsme se začali blížit k pobřeží, zahalil se celý do pláštěnky. Evidentně ani několika kilometrová vzdušná mezera není dostatečná, ještě je třeba se odizolovat kusem igelitu.

Když Ježíš na jaře r. 33 došel na dohled Jeruzaléma, zaplakal nad jeho zkázou a jako připomínka tohoto správného tušení stojí ve svahu římskokatolický kostel Dominus Flevit (Pán zaplakal). Má tvar slzy. Při stavbě současného kostela byly odkryty základy kláštera z 5. století (kousek mozaikové podlahy je k vidění) a také rozsáhlé pohřebiště s netradičními urnami. Kolem přelomu letopočtu se v poměrně krátkém období pohřbívali mrtví tak, že se nechali zpráchnivět, a teprve pak se jejich ostatky uložily do keramického, cca 80 cm dlouhého truhlíku a pohřbily. Délka truhlíku se odvíjela od nejdelší lidské kosti – kosti stehenní.

Na úpatí Olivové hory jsme pak navštívili Getsemanskou zahradu s prastarými olivovníky. Dva tisíce let sice staré nejsou, nicméně podle radioaktivního uhlíku oslavily některé stromy 900. narozeniny a tím se zařadily k nejstarším listnatým stromům na světě. DNA testy ukazují, že pocházejí ze stejné mateřské rostliny. Název Getsemany je aramejského původu a znamená „olivový lis“.
Olivovníky v zahradě stále plodí a olej vylisovaný ze sklizených oliv se používá pro sakrální účely.

Vedle zahrady stojí kostel Utrpení, který je postaven nad skálou, kde Ježíš v noci před svým zatčením prožíval smrtelnou úzkost z věcí nadcházejících, zatímco jeho učedníci si klidně usnuli. Část „skály“ je uvnitř kostela a část venku v zahradě.

V Getsemanské zahradě také pohřbili učedníci Ježíšovu matku a nad jejím prázdným hrobem dnes stojí pravoslavný kostel vyhloubený ve skále. Je postaven ve tvaru kříže a schází se do něj po dlouhém schodišti jak do tunelu. Vedle kostela je pak Getsemanská jeskyně, kde byl Ježíš zatčen.

A pak už jen překročíme Kidrón a stoupáme vzhůru k hradbám Starého města. Kousek za Lví bránou jsme navštívili křižácký kostel sv. Anny a Bethesdu. Podle tradice zde žili Jáchym a Anna, rodiče Panny Marie, která se zde také narodila. Románský kostel byl postaven v r. 1140 a ač v průběhu staletí chátral a chátral, naštěstí nedochátral. Osmanští Turci ho za podporu v krymské válce nabídli nejprve Anglii, avšak královna Viktorie vzala za vděk raději Kyprem, tak kostel získali Francouzové. Dnes ho spravuje kongregace Bílých otců a má krásnou akustiku, prý nejkrásnější v celém Jeruzalémě.

Rybník Bethesda byly obrovské, 13 m hluboké rezervoáry na vodu vystavěné ve vyschlém korytě potoka, které se zaplňovalo vodou pouze v období dešťů. Sloužily jako zdroj vody pro Jeruzalém i nedaleký Chrám. Za Heroda Velikého se změnily na městské lázně. Vody v nádržích měly údajně léčivou moc, takže se kolem zdržovalo mnoho nemocných. V byzantské době byla na místě nádrží postavena obrovská bazilika.

Kousek odsud, v bývalé římské pevnosti Antonia, začíná Via Dolorosa – Cesta bolesti, po našem Křížová. Zde byl Ježíš odsouzen, vězněn a bičován. Dnes je tu muslimská kolej a františkánský klášter. V kapli Bičování jsou v původním kamenném dláždění vyryté hrací plány, které sloužily římským strážím ke krácení dlouhé chvíle.

Odtud se Via Dolorosa vine se úzkými uličkami muslimskou čtvrtí. V místě sedmého zastavení, kde Ježíš padá podruhé pod křížem ve starověku končily městské hradby. Devátým zastavením, kde Ježíš padá pod křížem potřetí, 600 m dlouhá Via Dolorosa jakožto ulice končí a zbývajících 5 zastavení je už v chrámu Božího hrobu.

Z původního kostela, který nechala na Kalvárii postavit Helena, matka císaře Konstantina, se zachovala pouze část rotundy. Téměř do základů zbouraný svatostánek pak znovu vybudovali křižáci. Po roce 1187, kdy byl Jeruzalém dobyt sultánem Saladinem, získalo správu nad bazilikou společně několik křesťanských církví a bylo zaděláno na spory…
Proto sultán předal klíče od chrámu do opatrování palestinské rodině a dodnes vchod hlavní křesťanské svatyně každé ráno otevírá a večer zamyká muslim :-)

Dnes se na správě chrámu podílí celkem šest křesťanských církví – katolická, arménská, řecká pravoslavná, syrská pravoslavná, koptská a etiopská. Všechny chrámové prostory, výklenky a kaple mají mezi sebou rozdělené s přesností na centimetr.
Chrám není v úplně nejlepším stavu, v 19. a 20. stol. byl značně poškozen požárem a zemětřesením, ale opravy jsou tak pořád nějak v nedohlednu. To je tak, když nemovitost má několik žárlivých spoluvlastníků…

Na hlavním portále stojí na římse pod jedním z oken opřený „nehybný“ žebřík. Legenda praví, že stvrzuje podmínky správy jednotlivých částí chrámu a pokud se sebeméně pohne, dohoda pozbude platnosti. Jedovaté jazyky praví, že obě okna nad vchodem patří arménské církvi, která je také odpovědná za jejich opravu, zatímco římsa pod nimi náleží řecké pravoslavné církvi a ani jedna z nich není ochotna žebřík odklidit. Mezitím ten původní už dávno shnil a musel být nahrazen novým :-)

Hlavní atrakce chrámu: Golgota seshora, Golgota zespoda, Boží hrob, kámen pomazání, kaple sv. Heleny, kde byly nalezeny 3 kříže, z nichž jeden konal zázraky, čímž si Helena potvrdila, že kope na tom úplně nejsprávnějším místě. Kámen pomazání, který mimochodem pochází z r. 1810, usilovně polévají poutníci vodou z přinesených PET flaštiček, následně vodu do těch flaštiček zase smetají a doma ji pak vnitřně podávají těžce nemocným, zhusta se sníženou imunitou…

A co na to evangelíci?
Evangelíci si zajdou vně hradeb kousek od Damašské brány do tiché nenápadné zahrady s prostým hrobem, vytesaným ve skále. Říká se mu Zahradní hrob a nedaleká skála svým tvarem připomíná lebku.

Den sedmý

Dnes v zemi zaslíbené naposled. Ráno jsme si tedy sbalili kufříky, nalodili se do autobusu a vyrazili kousek za Betlém navštívit venkovské sídlo Heroda Velikého, kteréžto si pojmenoval se skromností sobě vlastní – Herodion.

Herodes opravdu nebyl troškař. Vzpomeňme například Druhý chrám či Caesareiu. A protože měl v budování megalomanských projektů značnou praxi, ve stejném duchu se postavil ke stavbě svého letního domku. Správný voják musí mít přehled, i když je na dovolené. Proto uprostřed krajiny navršil nejprve ohromný kopec a na tom kopci si pak postavil palác. Nebo pevnost? Takovou palácopevnost. Vždyť to říkám, voják.

Během první židovské války padla pevnost do rukou židovských povstalců, kteří se zde opevnili a postavili si synagogu a mikve. Po potlačení povstání pevnost bez boje předali zpět Římanům. Ti o ni již však neměli valného zájmu, a tak zůstala opuštěná až do doby, než ji zabrali zelóti, kteří vybudovali v kopci podzemní systém chodeb, úkrytů a nádrží na vodu.

Když zrovna neprobíhá archeologický výzkum, je cesta útrobami kopce přístupná a rozhodně stojí za návštěvu.

Před návratem do Betléma jsme se ještě zastavili na Pastýřských polích, kde anděl zvěstoval pastevcům radostnou novinu o narození Spasitele, což nám paní průvodkyně slibovala už od pondělí, a na což jsem se dost těšila. Ovšem, jak jsem se tak v průběhu pobytu v zemi zaslíbené setkávala s realitou, těšení mě trošku přešlo, páč jsem začala tušit, co nás čeká. A taky, že jo. Žádná loučka romanticky posetá skalkami uprostřed pustiny, alébrž uprostřed vesnice brána s červeným (pravděpodobně za tmy svítícím) nápisem „Gloria in excelsis Deo“, za ní poměrně decentní zahrada a na konci zahrady ohavný kostelík a nezbytné jeskyně :-)

A pak i my jsme po vzoru pastýřů vyrazili do Betléma, nikoli za Ježíškem, ale za obědem, během kterého nás dostihla zpráva, že letadlo má hodinu a půl zpoždění. A tak místo abychom hnili na letišti, zastavili jsme se neplánovaně na předměstí Jeruzaléma v Ejn Kerem (Viničním prameni). Zde na jednom kopci stojí kostel Narození Jana Křtitele, který vypadá dost evropsky a protože ho postavili Španělé, je celý interiér obložený modře malovanými kachlíčky.

A na druhém kopci pak kostel Navštívení Panny Marie se studnou, kde se těhotná Marie potkala s těhotnou Alžbětou. Nejstarší člen výpravy hromadně zvaný „Dědeček“, výborný to zpěvák, nám v kostele stylově zazpíval Magnificat.

A to bylo naše poslední zastavení v zemi zaslíbené, pak už jen cesta na letiště, nezbytný bezpečnostní pohovor (ti, co neuměli anglicky dostali cedulky s předtištěnými otázkami v češtině a ukazovali na ano – ne :-) ) a nezbytný rentgen zavazadel. Můj kufr byl shledán nezpůsobilým, musela jsem ho vybalit, balíček halvy byl prověřen, že skutečně obsahuje halvu a nikoli semtex a úderem půlnoci jsme už zas stepovali před letištěm Václava Havla a vyhlíželi odvoz.

Fotogalerie

Rozcestník